Poirotovi k narozeninám

Poirotovi k narozeninám

Agatha-Christie„Vsadím se, že detektivku napsat nedokážeš.“ Na takovou provokativní výzvu své sestry Margo odpověděla Agatha Christie tím, že napsala román Záhada na zámku Styles. Rukopis dokončila během roku 1916. Vdechla v něm život Herculu Poirotovi. Od zrození jednoho z nejslavnějších detektivů uplynulo tedy letos rovných sto let. I když ke čtenářům se detektivní debut Agathy Christie dostal až o čtyři roky později.

Dílo anglické autorky si dodnes uchovalo značnou čtenářskou popularitu. Agatha Christie je značka, která se stále dobře prodává. Totéž platí pro jméno Hercule Poirot. Extravagantní a poněkud marnivý belgický detektiv usazený v Anglii, který si zakládá na práci svých šedých buněk mozkových, se objevil ve třiatřiceti románech a ve víc než padesáti povídkách, pod nimiž je podepsána Agatha Christie.

Sto let od Poirotova zrození je tedy jistě dobrou záminkou k novému připomínání. V těchto dnech například Knižní klub, který u nás má práva na vydávání překladů děl Agathy Christie, uvádí na knižní trh kompletní soubor poirotovských povídek, který představí i texty u nás zatím neznámé nebo známé v jiné podobě. Agatha Christie totiž často své povídky, zprvu vydávané časopisecky, pro následná knižní vydání přepisovala. A aby to nebylo tak jednoduché, upravovala zvlášť povídky pro knižní vydání v Británii a zvlášť povídky pro vydání ve Spojených státech. Tak se mohlo také stát, že se v povídce zcela změnila postava detektiva. Příkladem může být Záhada na regatě, kterou v knižních souborech vyšetřuje Parker Pyne, ale v původních časopiseckých verzích je to Hercule Poirot – právě s ním se také setkají čtenáři povídky v novém českém výboru. Na webových stránkách české Společnosti Agathy Christie se o souboru poirotovských povídek také dozvídáme, že snahou českého vydání bylo nabídnout ke srovnání třeba i dvě podobné verze textu, ale majitelé práv umožnili zahrnout jen Druhý gong, který Christie později rozšířila na povídku Zrcadlo mrtvého muže. Kvůli délce nebylo možné zařadit ani Greenshoreskou kratochvíli, kterou v roce 2009 objevil christiovský badatel John Curran – tu má český čtenář dostupnou ale v souboru Tři slepé myšky (Knižní klub 2016).

Román, v němž se Hercule Poirot objevil poprvé, Záhada na zámku Styles, se zatím posledního českého vydání dočkal loni – s novou grafickou úpravou obálky, která využívá siluetu slavného detektiva, jak nám ji vsugeroval britský televizní seriál s Davidem Suchetem. V české verzi seriálu Poirotovi propůjčil svůj hlas herec Jaromír Meduna. Ten nyní také načetl Záhadu na zámku Styles pro audioknihu, kterou vydala společně vydavatelství Tympanum a Kristián Entertainment.

Zvukovou podobu získal ale i nový román, jímž poirotovské dědictví Agathy Christie rozvíjí – na přání dědiců práv – anglická spisovatelka Sophie Hannahová. Ta už v roce 2014 oživila postavu Poirota v románu Vraždy s monogramem. Na něj letos navázala knihou Zavřená truhla, kterou v českém překladu vydal před pár týdny Knižní klub – jen den poté, co kniha vyšla v anglickém originále. A audioknižní podobu Zavřené truhly vydalo opět vydavatelství Tympanum, které má na svém kontě i další christiovky – například povídkovou sbírku Herkulovské úkoly pro Hercula Poirota v interpretaci Ladislava Freje, romány Vražda Rogera Ackroyda (čte Ladislav Lakomý), Schůzka se smrtí (Růžena Merunková, Vraždy podle abecedy (Aleš Procházka), Deset malých černoušků (Vladimír Čech)...

Poirot je také hlavní postavou románu Černá káva, pod nímž je kromě Agathy Christie podepsán také Charles Osborne. Próza, jejíž český překlad vydal Knižní klub také letos, vznikla roku 1998 přepisem stejnojmenné divadelní hry z roku 1930. Australský spisovatel, novinář, herec a divadelní kritik Osborne takto, se souhlasem dědiců, převedl do prozaické podoby také dvě další divadelní hry Agathy Christie – Pavučina (1954) a Neočekávaný host (1958, Osbornova verze vyšla česky letos v Knižním klubu). Kdysi v šedesátých letech, v doslovu k českému vydání tří divadelních her Agathy Christie v edici Divadlo, napsal básník Petr Král, že z detektivky na jevišti lze „vytěžit maximum poezie jedině tím, bude-li ji divadlo hrát co nejkonvenčněji“. Osbornovy přepisy jsou právě takovými konvenčními „adaptacemi“, které rozehrávají dramatický text na jevišti naší fantazie s minimem přidaných atrakcí.

Co Burian neviděl

Pohled z okna „Wielanda“ byl skutečně děsivý... V knize Dobrodružný svět Zdeňka Buriana jsou také reprodukovány ilustrace ke knize Raketou do měsíce, kterou napsal německý spisovatel Otto Willi Gail. Ta vyšla u nakladatele J. R. Vilímka nejprve na pokračování v časopise Dobrodružný svět (1928) a poté knižně (1930).

REPRO: Plus / Albatros Media

Zdeněk Burian nás stále fascinuje. Rozsahem díla, perfektností výtvarné techniky, atmosférou, která z jeho obrázků dýchá. Knihy, které ilustroval, jsou už často (mnohdy i po právu) zapomenuty, obrázky z nich však žijí svým vlastním životem dál.

Velká monografie Dobrodružný svět Zdeňka Buriana dává nahlédnout do počátků malířova díla, do let jeho vyzrávání ve špičkového ilustrátora literatury všelikého druhu.

Kniha si neklade nárok na úplnost. Představena je jen část ilustrační tvorby z let 1927 až 1942, kdy Burian pracoval zejména pro nakladatelství J. R. Vilímek. Přednost dostaly obrázky k titulům, jejichž šance na nové vydání je malá. V knize proto nenajdete výtvarný doprovod k mayovkám či verneovkám, které bývají občas s Burianovými ilustracemi reeditovány.

Najdeme tu tedy spíše knihy odstrčené, pozapomenuté – i když jde třeba i o tituly známých autorů. Ze známějších a stále vydávaných knih jsou tu představeny ty, které si dnes už spojujeme spíše s jinými ilustrátory, pokud vůbec ilustrovany jsou, nebo k nim Burian kreslil jen přebal či nanejvýše nějakou další vstupní ilustraci (to je příklad Dumasova Hrabě Monte Cristo či historických románů Henryka Sienkiewicze). A pak jsou tu zastoupeni také autoři, jejichž jména dnes už běžného čtenáře neosloví. Jejich knihy svůj čas přežily snad právě jen díky Burianovým ilustracím (za všechny Joseph Delmont či Rudolf de Haas). Každý autor i titul jsou však v knize podrobněji přiblíženi, zejména však proto, aby Burianovy obrázky získaly kontext.

Zdeněk Burian byl velmi plodný ilustrátor. Částečně z nutnosti se uživit, ale zejména z naturelu. Odhaduje se, že vytvořil na deset tisíc obrázků určených k reprodukci. „... zakázka střídala zakázku a to bylo jeho prokletí. Ilustroval to, co mu dali,“ říká v úvodu ke knize spisovatel Ondřej Neff. Editoři svazku ovšem konstatují, že nakladatelé ne vždy uměli využít Burianových schopností. Například je s podivem, že mu více nezadávali historické látky, protože třeba ilustrace k Dumasovi ukazují, že Burian „zobrazoval historické výjevy s nebývalou precizností a dynamikou.“

Podivuhodný je rozsah prostředí, s nímž si Burian věděl rady. Nikoli nadarmo sám sebe označoval za „ryzího dokumentaristu“, byť to byla jen jeden z rysů jeho tvorby. Divoký Západ, exotický Východ, anglická aristokratická sídla, Francie za velké revoluce, oceány i vesmírný prostor. Tam všude se skvěle orientuje, až do sebemenšího detailu.

Co spojuje Burianovy ilustrace? ptá se v úvodu Ondřej Neff. „Jistě je to technika, kresebné mistrovství a malba prastarou technikou kvaše, objevenou arabskými malíři ve 12. století. Krom toho ale v nich cítím ještě něco jiného. Malíř dává jasně najevo svůj vztah k figuře. Poznáváme, které patří jeho sympatie. V jejich vzezření čteme celou škálu emocí, ovšem velmi často z nich čiší cosi jako vzdor. To je projev Burianova vnitřního postoje ke světu. Jsem realista a maluji, co vidím, to byla jeho zásada a držel se jí i v době, která mimetickým uměním pohrdala.“

Kromě nepopiratelné dokumentární hodnoty, s níž detailněji osvětluje vydávání dobrodružné literatury od dvacátých do čtyřicátých let a působení některých klíčových vydavatelů té doby, nabízí kniha především velkou podívanou. Celostránkové a polygraficky vynikající reprodukce jedinečných Burianových obrázků (povětšinou uchovávaných v Památníku národního písemnictví), diváka okouzlí. „Bez přehánění můžeme konstatovat, že takto reprodukované své práce Burian nikdy nespatřil,“ píše v úvodním textu Ondřej Neff.

K jednotlivým ilustracím připojili editoři vždy citát z textu – v duchu dávné vydavatelské praxe. Ostatně Burian citace ke svým kresbám často sám dopisoval. „Zakládal si na tom, že knihy, které ilustruje, rovněž čte, promýšlí dějové okamžiky vhodné k výtvarnému zpracování a svou ilustrací tak věrně doprovází zmíněnou pasáž,“ píší editoři.

Obrazová část publikace stvrzuje slova, která v závěrečné eseji Burianovi věnoval Rostislav Walica: „Burian byl mnohostranný a zároveň extrémně pracovitý umělec, ale především to byl vizionář, a právě to jeho práci dodávalo jakýsi magický prvek, cosi zásadního, co odlišuje průměrný talent od jedinečného. Burian byl osobitým mistrem v žánru populární, masové, komerční, či chcete-li triviální kultury. Dokázal si vysnít, ale především věrohodně a působivě zprostředkovat vize světů, jež dovolují odpoutat se od všedních dnů.“

Dobrodružný svět Zdeňka Buriana. Sestavili Ondřej Müller a Rostislav Walica. Plus, 416 stran, ISBN 978-80-259-0561-6.