čtvrtek 22. listopadu 2018

Stalin vrhá stín



Byl největší ve své době. Měl být na věčné časy. Ale načasování bylo nešťastné. Byl odhalen příliš pozdě. A rychle zmizel. I když v jistém smyslu je přítomen stále. Stalinův pomník nad Prahou. Okolnostem jeho vzniku a zničení je věnována nová kniha z uměleckého nakladatelství Arbor vitae.
Je asi příznačné, že bizarní historii Stalinova pomníku v Praze, musel odvyprávět někdo, kdo má odstup. Hana Píchová odešla z Československa v roce 1979 a dnes působí jako profesorka literární komparatistiky na University of North Carolina v Chapel Hill. I proto se k nám její studie dostává v překladu z angličtiny. Je to práce, která se obrací nejen k obecné historii, ale i k historii umělecké a literární, práce v mnoha ohledech průkopnická.
Téma Stalinova pomníku se pochopitelně objevuje i v jiných publikacích, ale Hana Píchová ho pojednala v zatím nebývalé šíři. Umně si poradila i s nedostatkem archivních dokumentů, ať už těch, které by zaznamenávaly vznik pomníku (provázený odklady, průtahy a obtížemi; k odhalení nakonec došlo 1. května 1955, tedy v čase, kdy už bylo zřejmé, že Stalinova sláva bledla), tak těch které by vypovídaly více o jeho demolici na podzim 1962 (v chvatu, utajeně a bez jasné představy, jak místo dál využívat). Ve svědectvích bezprostředních účastníků našla autorka pak třeba i pravdě více podobný obraz tragické smrti sochaře Otakara Švece. Díky všem vzpomínkám a osobním postřehům „nabyl pomník jasnějších obrysů a příběh o něm se obohatil o novou interpretační úroveň“, poznamenává Hana Píchová. A pokud jde o samotného sochaře, soudí, že si Švec nezaslouží, aby se na něj zapomínalo – naopak by si už konečně zasloužil odbornou studii. Jedinou prací, která mu byla věnována, zůstává však stále monografie Petra Wittlicha z roku 1959, která se z mnoha příčin nemohla sochařovu lidskému i uměleckému osudu plně věnovat.
Podnětem ke vzniku rozsáhlé studie, která nenese jen rysy uměleckohistorické, ale i společenskokritické, se stal rozhovor autorky se sochařem Josefem Klimešem. Toho dnes známe jako autora jedinečných betonových plastik, které vznikly ve spolupráci s architektem Filsakem (Rovnováha na Barrandovském mostě či Křídlo na hotelu President). Jako student Akademie výtvarných umění vypomáhal (podobně jako třeba Hugo Demartini) při vzniku Stalinova pomníku, byl tedy schopen popsat pracovní atmosféru jaká na Letné panovala. Navíc, pořídil řadu fotografií demolice – i přesto, že jakákoli dokumentace byla zakázána. Snímky z Klimešova osobního archivu představují důležitou část obrazové složky knihy, jejíž celek je třeba označit za jedinečný. Klimešova „trpělivá vysvětlování“ technických aspektů stavby i následné demolice autorce umožnila pochopit, „jak obrovské úsilí bylo vloženo do tohoto – i přes politickou symboliku – tak výjimečného díla“.
Ve studii Hany Píchové má důležité místo i literatura, beletrie. Až již jde o dobově podmíněné vytváření převážně básnických „pomníků“ sovětského generalissima (Nezval, Kohout, Šiktanc...) nebo o literární obrazy vzniku a pádů monumentální sochy na Letné. Ty se pak snoubí se spekulacemi a mýty, v nichž si nutně libovala veřejnost, neboť pro ni představovaly klíč k vysvětlení nepochopitelného a tajemného kolem projektu Stalinova monumentu. „Řada spisovatelů čerpala při psaní svých vlastních smyšlených ztvárnění nejen z oficiálních prohlášení, která byla očividně v rozporu s realitou, nýbrž právě z těchto mýtů, rozmanitých záhad, absurdit a bizarních událostí s pomníkem spojených. Jejich fikční svědectví, reagující nejprve na pomník a později rozvíjející i téma jeho uprázdněného soklu, jsou jediným kontinuálním zachycením dějin pomníku,“ míní Hana Píchová. A tak tu má své místo Hrabalova povídka Zrada zrcadel (té je dokonce věnována samostatná kapitola) či romány Kavárna Slavia od Oty Filipa nebo Nuda v Čechách od Alexandra Klimenta. V těch všech vrhá generalissimova socha přízračný stín na město, které se jí chtělo pyšnit. Samostatnou pasáž věnuje Hana Píchová „příspěvku Milana Kundery ke kultu osobnosti“ v básnické sbírce Člověk, zahrada širá. Pod slupkou ortodoxnosti odkrývá autorův osobní konflikt s ideologií, již tehdy podporoval.
Překvapivé jsou zmínky o u nás prakticky neznámém a nepřipomínaném románu Elzy Trioletové La Monument z roku 1957 – mimochodem, Hana Píchová poznamenává, že když Trioletová v roce 1962 navštívila Prahu, překvapilo ji, že Stalinův pomník není ani zdaleka tak ohavný, jako socha, kterou stvořil její románový hrdina. „Kvádry šedého betonu – dlouhé a rovné, postava na přídi – Stalin.“ Pomník spisovatelce připomínal „loď plující na moři“.
I po mnoha desetiletích zůstává nad českou metropolí obří sokl sochy, která měla předčit všechny ostatní. „Nedořešený prostor představuje pro Čechy i nadále problém a opakovaně nastoluje otázku, jak někdejší pomník uchovat v kulturní a historické paměti,“ říká Hana Píchová. Její kniha je bezesporu jednou z dobrých odpovědí. A je i podnětem k diskusi o tragikomickém nakládání s pomníky obecně.

Hana Píchová: Případ Stalin. Historická a literární studie Stalinova pomníku v Praze. Arbor vitae. 160 stran, 89 fotografií, ISBN 978-80-7467-066-4.




Ivan Matějka
(Literární noviny, www.literarky.cz – 19. února 2015)

čtvrtek 22. února 2018

Bernard Minier: Nejsem Martin Servaz



Bernard Minier 
FOTO: © Bruno Levy / http://bernard-minier.com



Bernard Minier překvapil francouzské čtenáře i kritiku v roce 2011 detektivním románem Mráz. Opožděný, a možná proto vyzrálý debut získal několik cen, zejména významné ocenění Prix Polar, udělované na festivalu detektivní literatury v Cognacu. Následovaly romány Kruh a Mráz, opět s kriminalistou Martinem Servazem - i s jeho temným protihráčem Julianem Hirtmannem. Série si získala pozornost i zahraničních vydavatelů. U nás Minierovy knihy začalo vydávat nakladatelství XYZ ve výborných překladech Jiřího Žáka. 
Na sklonku podzimu roku 2015 přijel Bernard Minier i do Prahy. Tehdy s ním vznikl následující rozhovor. Od té doby se pár věcí změnilo - česky mezi tím vyšel i román, jímž si autor odskočil od svého hrdiny do Ameriky (Zkurvený příběh) a série o Servazovi se dočkala čtvrtého dílu, nazvaného Nuit/ Noc. A ten právě v těchto dnech vydává v překladu opět XYZ (ukázku si můžete přečíst na https://ctenarknih.blogspot.cz/2018/02/bernard-minier-noc.html).





Máte rád Mahlera?
Mahlera poslouchám. I když na něj nejsem specialista. Poslouchají ho obě klíčové postavy románu Mráz, a ty ho naučily poslouchat i mne. Dokonce mne to přivedlo na odborná kolokvia, kde vystupovali lidé, kteří Gustava Mahlera znají do poslední noty. Chtěl jsem skrze hudbu charakterizovat postavy. Tím jsem se vyhnul tomu, abych musel některé věci kolem nich do detailu vysvětlovat.

Proč Mahler?
Když se podíváte na Martina Servaze, je to muž na rozhraní dvou období, na rozhraní Francie moderní a Francie tradiční. Nemá rád moderní technologie, na rozdíl od svých spolupracovníků. Také Mahler byl osobností na rozhraní dvou hudebních věků, mezi romantismem a modernou. Hodně lidí Mahlera zná, ale málokdo ho poslouchá. Martin Servaz není intelektuální snob, ale člověk erudovaný, proto i tato volba hudby, kterou poslouchá.

Mahlera má v oblibě ovšem nejen Martin Servaz, ale i Julian Hirtmann, tedy postava veskrze negativní. Lze tuto dvojí oblibu Mahlera chápat jako symbol nejednoznačnosti lidské povahy?
Hirtmann je stejně jako Servaz spíše produktem tradiční Francie, člověkem velmi kultivovaným. Můžeme ho chápat jako negativního dvojníka Martina Servaze. A obliba stejné hudby vytváří mezi oběma muži zvláštní vztah.

Julian Hirtman je bývalý prokurátor, muž, který by měl dohlížet na chod společenského řádu. Přesto si osobuje právo stát nad řádem. Vnímám ho jako ztělesnění zneužívání moci.
Hlavním tématem Mrazu je zneužívání moci. A neztělesňuje to jen Hirtmann, ale i vrchní sestra Lisa Ferneyová, která ovládá pacienty a lékaře, či naopak magnát Èrik Lombard, který nemá žádné skrupule. Jak říkal André Maurois: Moc se definuje způsobem, jakým je možné ji zneužít. Jinak řečeno, kdo má skutečnou moc, ten ji bude i zneužívat.

Máme tedy vnímat moderní detektivky či kriminální prózy jako novodobou formu společensko kritického románu?
Ano. Ale asi nejvýraznější to ve Francii bylo v sedmdesátých letech, kdy vzniklo hnutí neo-detektivky (francouzsky „néo-polar“), které usilovalo o skutečně politicky angažovanou literaturu. Dnes, přinejmenším ve Francii, nemáme ekvivalent takové politicky vyhraněné literatury. Ale i autor detektivek, který v prvním plánu nemá společenské zacílení, nutně ve svých knihách situaci společnosti odráží, protože žánr jako takový bez toho nemůže fungovat. Jak říká váš Ivan Klíma (Bernard Menier tu parafrázuje slova knihy rozhovorů, které s Klímou vedl Philip Roth, a v níž si pečlivě zvýrazňoval celé pasáže – poznámka im), spisovatel tu není od toho, aby dělal resumé politické reality, ale i když mluví o intimní zkušenosti do hloubky a upřímně, stejně se dostane ke společenské rovině. Literatura nemá zapotřebí popisovat politickou realitu, ale dělá to spontánně a přirozeně – a v první řadě je to případ právě detektivní literatury.

Vy využíváte ke společenským komentářům Martina Servaze a jeho střety s realitou. A není to právě lichotivý obraz Francie, který z toho vychází.
Snažím se to nepřehánět, i když ve Francii máme v současné době hodně problémů. Myslím si však, že detektivka jako taková je románem krize. Vezměte si třeba komisaře Wallandera. Obraz Švédska v detektivkách Heninga Mankella také není právě lichotivý a přitom Švédsko určitě nepatří k zemím, kde by se žilo špatně.

Mankell si od „svého“ Wallandera udržuje odstup. A také, když známe Mankellovy politické názory a srovnáme je s Wallanderovými, vidíme velký rozdíl. Nakolik se vy identifikujete s Martinem Servazem?
Flaubert říkal: Paní Bovaryová, to jsem já. Já říkám: Nejsem Martin Servaz. Což nevylučuje, že v některých momentech nemám k Martinu Servazovi blízko: týká se to zejména jeho nelásky k moderním technologiím, k sociálním sítím a jejich dopadu. Ale nesouhlasím s Martinem Servazem ve všem. A v Martinu Servazovi není o nic víc ze mne než v jiných postavách mých románů.

Ve vašem druhém románu Kruh se v úvahách Martina Servaze objevuje věta: Francouzské věznice jsou plné nevinných. Je to opravdu se spravedlností ve Francii tak špatné?
Ano. Když si srovnáte rozpočet resortu spravedlnosti, je to opravdu směšná částka, která není hodna země moderní demokracie. Francouzské věznice jsou ve své většině v katastrofálním stavu, soudců a pracovníků justice je málo, jsou totálně zavaleni prací, potýkají se se stovkami spisů. Problém justice je jedním z nejožehavějších problémů současné Francie. Stav resortu spravedlnosti vůbec neodpovídá požadavkům moderního státu. Však také nefunkčnost francouzského justičního systému je častým terčem kritiky evropských institucí.

Ve svých románech se nevyhýbáte obrazům brutality. Některé scény by před deseti dvaceti léty působily až skandálně. Nebojíte se procesu, v němž se literatura stále více brutalizuje?
Mezi francouzskými autory detektivek najdeme řadu těch, kteří jsou daleko brutálnější, a dokonce se v násilí vyžívají. V mých románech je sice několik brutálních scén, ale není jich ve srovnání s jinými moc. Proč tam jsou? Když se potkáte s násilím, nutně vás musí šokovat. Rozhodně ale netoužím po estetizaci násilí. Naopak chci, aby čtenář měl problém číst takové scény. Soudím, že jedině takovým způsobem má být násilí zobrazováno. Mou cestou není zbytečné násilí, násilí pro násilí.

Přiznám se, že český čtenář současnou francouzskou detektivku příliš nezná. Známe spíše klasické detektivky – Simenona, Leo Maleta, Japrisota, z novějších snad ještě Freda Vargrase. Ze současné produkce jste jednou z mála výjimek.
Ve Francii nastal boom detektivek, žánru se věnuje řada autorů, nakladatelství si žádají nové tituly. Ale to je asi celosvětový trend. Minulý rok vyšlo ve Francii přibližně 1 800 detektivních knih. Při takovém množství ale hrozí nebezpečí, že moc detektivek zabije detektivku.

Vy jste letos sérii se Servazem přerušil a vydal jste knihu, která se dokonce ani neodehrává ve Francii, ale ve Spojených státech. Co vás k tomu vedlo? A vrátíte se k Servazovi?
Vrátím. Ale strávil jsem s Martinem Servazem pět let, napsal jsem o něm tři knihy. Psal jsem sedm dní v týdnu a skoro 365 dnů v roce. A stejně jako v manželství občas přijde chvíle, kdy potřebujete dělat věci odděleně. Takže jsem si odskočil napsat svůj malý americký román.

... taková malá nevěra...
Přesně tak. Ale mezitím jsme se smířili.

Za letošní román jste byl přirovnán dokonce ke Stephenu Kingovi.
Je to velký kompliment. Ale myslím, že je to typický příklad novinářského přehánění.

Takže vás to netěší?
Stephena Kinga obdivuji. Je to velký spisovatel, a nedoceněný. Má velkou představivost, ale i představivost stylistickou, a to je pro mne definice skutečného spisovatele. Takže mne srovnání s ním velmi těší.

Sledujete, co píší vaši francouzští kolegové, kteří se věnují stejnému žánru?
Trochu, ale především čtu mnoho knih, které s detektivkami nemají nic společného. Například Bohumila Hrabala (a vyloví z batohu Hrabalovu knihu ve francouzštině – poznámka im). Ale znám také autory, kteří čtou jen detektivky, a nic jiného. Mám však dojem, že když budete číst jen detektivky, žánr vás pohltí natolik, že se odtrhnete od reality.

Prý jste si už v sedmi letech řekl, že musíte být spisovatel?
V první třídě nám paní učitelka při suplování četla Robinsona Crusoa. Bylo to úžasné, zázračné odpoledne. Byl jsem úplně hypnotizován. Myslím, že právě tehdy se zrodilo mé spisovatelské nadání. Ale věřte člověku, který si vymýšlí příběhy. Spisovatelská paměť je ošidná.

První knihu jste ale vydal poměrně pozdě.
V padesáti letech.

Co jste dělal tu dobu mezitím?
Psal jsem od svých deseti let. Ale dlouhá léta jsem odmítal podniknout nějaký pokus vydat své texty. Spíše bych je nejraději všechny spálil. Jako Kafka. Měl jsem však štěstí, že svého Maxe Broda jsem potkal ještě za svého života. Byl to jeden starší, zkušený pán. Jsem mu velmi vděčný. Díky němu jsem se vzdal skrupulí.

Změnil se s rostoucí popularitou váš život?
Ano, můj život už nemá nic společného se životem, který jsem vedl, než vyšel Mráz. Za ty čtyři roky jsem bydel ve více hotelech a nalétal více kilometrů letadlem než za předchozích padesát let. Ale právě těch padesát let „normálního“ života mi umožňuje uchovávat si od popularity odstup.


Ve vašich knihách hrají důležitou roli Pyreneje, v nichž jste prožil dětství. Má tu být vznešená příroda protiváhou k podivnému světu lidí?
Zasněžené údolí mi spíše posloužilo jako mikrokosmos, v němž jsem své postavy izoloval od zbytku světa a mohl s nimi manipulovat po svém. Stejně tak to učinil Melville s posádkou lodi Pequod v Bílé velrybě nebo Agatha Christie, když uzavřela postavy Deseti malých černoušků na malém ostrově. Napětí pak vzrůstá daleko rychleji.
(...)

čtvrtek 15. února 2018

Františka Pečeného touha po dokonalosti




„Navrhování tvarů a vzorů kvalitního lisovaného skla užitkového vyžaduje nejen dokonalého umělce, ale i znalce výroby lisovaného skla,“ napsal v roce 1957 František Kotšmíd v publikaci Výroba lisovaného skla.
Obě podmínky v sobě vrchovatě spojoval František Pečený (1920-1977), sklářský výtvarník spojený zejména se sklárnou v západočeské Heřmanově Huti, kde po třicet let zastával roli podnikového výtvarníka a návrháře. Jeho tvorba, kterou právě představuje Západočeské muzeum v Plzni, je názornou ukázkou toho, jak vysokou výtvarnou úroveň mělo české sklo od čtyřicátých do sedmdesátých let. Sériově vyráběné skleněné artefakty – vázy, mísy, popelníky, sklenice, zkrátka sklo stolní i dekorativní - vystavené v plzeňském muzeu vyvolávají u návštěvního staršího data narození jistě zvláštní nostalgický pocit, neboť si je pamatují z každodenního setkání. Tenkostěnné sklenice s rozličnými barevnými vzory, které navrhoval počátkem sedmdesátých let, měla snad každá domácnost v Československu.
Pochopitelně část vystaveného skla je spojena s dobovou estetikou, ale část dobu svého vzniku přesahuje a směřuje k nadčasově dokonalému tvaru. Taková je například trojboká souprava z roku 1955, vystavovaná později na světové výstavě EXPO v Bruselu (1958) či na reprezentativní výstavě československého skla v Moskvě (1959), dodnes okouzlující svou dokonalou jednoduchostí, dodnes inspirativní.
Později se v tvorbě Františka Pečeného prosazují organické tvary, ale také třeba inspirace op artem. Nutkavé hledání dokonalého tvaru představuje na výstavě množství kreseb, které se dochovaly v umělcově pozůstalosti – kresby v náčrtnících, skicářích, ale i na útržcích nepotištěných okrajů novin. Vše, co Pečenému kolovalo myslí, muselo být zaznamenáno tužkou, perem, uhlem. Žádné superdokonalé počítačové vizualizace, vše poctivá práce rukou – uhrančivá právě ve své drobné nepřesnosti.
Souběžně s pracovními náčrty vznikaly i četné kresby a dokonce i obrazy na volné náměty, které jsou nyní vystaveny poprvé. Ženské postavy, z nichž pak Pečený dokázal vyabstrahovat dekor skleněného artefaktu, kresby s historizujícími i náboženskými motivy, krajiny, zátiší. Dokonalou kresbu vidíme i na ukázkách nejranější tvorby Františka Pečeného, kterými jsou malované porcelánové vázy z roku 1946, kdy tento absolvent odborné sklářské školy v Železném Brodu a pražské Uměleckoprůmyslové školy krátce působil v Rudolfově huti v Dubí u Teplic.
Výstava jde ovšem dál za rámec životaběhu jednoho výtvarníka, který navzdory vysoké kvalitě svého díla, zůstává fakticky skryt v anonymitě – tak jak to u spojení umění a průmyslové výroby zhusta bylo a stále je. Skrze dílo Františka Pečeného i skrze ukázky z tvorby několika jeho kolegů, pracujících pro sklárnu v Heřmanově Huti (Františka Zemka, Václava Hanuše, Miloše Filipa, Jiřího Žoužely, Vladislava Urbana či Františka Víznera) ožívá celá jedna bohatá kapitola českého uměleckého designu. 
I proto by si výstava zasloužila být představena také jinde, v jiných galeriích či muzeích. 
A snad dojde i na monografii, na níž pracuje správce pozůstalosti Františka Pečeného, plzeňský výtvarný kritik a literát, spoluautor výstavy Pavel Hejduk. Je nutné z proudu času lovit podobné osobnosti, než budou zcela zasuty.

František Pečený a Heřmanova Huť. Autoři: Pavel Hejduk a Jan Mergl. Západočeské muzeum v Plzni, hlavní budova muzea, výstavní sál 1. Do 18. února 2018.