Polská tvář Mariusze Szczygieła

A Mariusz Szczygieł do třetice. Opět Literární noviny, opět rok 2011.

Prádelna hotelu U Bašty v dolnoslezské Złotoryji byla dobrou reportérskou školou. Malý Mariusz Szczygieł, který sem docházel každé odpoledne za matkou a tetami, se tu naučil poslouchat. Sice praví, že „naslouchat je jednoduché“ („Stačí neohrnovat nos, že něčí život není takový, jak bychom chtěli.“), že psát je daleko těžší – ale jedno bez druhé-ho nejde. Tedy, pokud chcete psát tak, aby druzí měli chuť to číst (čímž se reportérský trojúhelník uzavře). Šest textů, které knížka „dámských příběhů“ obsáhla, vyšlo původně v jedné z příloh varšavského listu Gazeta Wyborcza. (Popravdě, takové přílohy, v nichž by měl pravidelný prostor reportážní žánr, u nás deníky už nemají – i proto skomírá česká reportáž na úbytě.) Jsou to texty o zvláštních „libůstkách“ – odtud název celé knihy. Dámy se tu ocitají v rozličných rolích – jako objekt „libůstky“. Jednostranná sázka na ženy není náhodná. „Jak známo, mají toho ženy na srdci víc než muži,“ říká v úvodu knihy. A připojuje jeden velmi lakonický a zároveň velmi výstižný postřeh o zákrutech lidské povahy, který vyslechl právě od ženy (herečky Zofie Czerwińské): „Nejlepší místo pro stan je vždycky o kousek dál.“ Odtud reportér odvíjí i stručnou charakteristiku knihy: „Některé reportáže z tohoto svazečku jsou o stanu, který nestál na správném místě. Některé naopak ostanu postaveném na chvíli ně-kde, kde to bylo nejhezčí.“ Ty komorní příběhy žen jsou zdánlivě všední, někdy až banální. Vždyť co je zajímavého na tom, že si dvě paní, které spolu studovaly, dvaapadesát let den co den píší dopisy? Co je tak zajímavého na tom, že Janina Turková, žena v domácnosti, matka tří dětí, si od roku 1943 do roku 2000, tedy po pětasedmdesát let, zaznamenávala sebemenší detaily svého nepříliš vzrušivého života? A co může být zajímavého na soupisu jmen, který reportér čirou náhodou nalezne pod kavárenským stolkem? Zkušený reportér ovšem banalitu dokáže proměnit v neobvyklý, překvapující a tajuplný příběh, v němž nalézáme dřeň života, po-znání, jak málo umíme chápat jiné, jak málo umíme naslouchat jiným. České vydání Libůstky se od polského originálu jedním textem liší. Rozhovor s Izabellou Skrybant-Dziewiątkowskou, zpěvačkou Tercetu Egzotycznego, patrně nejstarší hudební skupiny v Polsku, která nepřetržitě vystupuje od roku 1963, byl přece jen vzdálený tuzemské zkušenosti spolskou kulturou. Nahradil ho text Zavazadla paní K. o herečce Idě Kaminské, která vytvořila hlavní ženskou roli v oskarovém československém filmu Obchod na korze. Szczygieł vněm nejvýrazněji překračuje hranici každodenních dějin k tzv. velkým dějinám. Ale i paní Ida patří k ženám, které mají své „libůstky“: věrna rodinné tradici po léta provozovala ryze židovské divadlo, které po jistý čas bylo dokonce jediné mimo Izrael, jež financoval stát. Knihy Gottland a Udělej si ráj byly – přes zjevné mistrovství svého autora – atraktivní zejména proto, že ukazovaly, jak se můžeme jevit světu. Libůstku by čtenář měl ovšem ocenit zejména jako čirou ukázku po léta šlechtěného, u nás však stále málo známého umění polské reportáže.

Ivan MATĚJKA

Mariusz Szczygieł: Libůstka. Dámské příběhy. Překlad Helena Stachová

Jaroslava Jiskrová Máj/ Dokořán

200 str., 225 Kč, ISBN 978-80-7363-372-1

Gottland 2

V roce 2011, už v Literárních novinách, píšu o další knize Mariusze Szczygiela, která byla přeložena do češtiny pod názvem Udělej si ráj:

Zemský ráj to napohled, zpíváme o své zemi v národní hymně. Polský reportér Mariusz Szczygieł soudí, že zatímco v jiných hymnách světa se jde, kráčí, pochoduje, dobývá a nese prapor, v české hymně… „se pravděpodobně leží“. Je to logické. „Co jiného se také dá dělat v ráji?“

Polská literární reportáž je pojmem. Celý svět zná Hannu Krallovou či Ryszarda Kapuścińského, abych jmenoval ty nejproslulejší ze zakladatelské generace. Po nich ovšem přišli další. Přinejmenším v evropských literárních salonech dnes už dobře zní jméno Mariusz Szczygieł, což je pokračovatel tradice, která se rodila v šedesátých letech. A oficiální, bruselská Evropa dala jedné jeho knize dokonce čestný titul Evropská kniha roku. Doma, v Polsku, se proslavil mimo jiné reportáží o onanii. A také televizní show nazvanou Na jakékoli téma. Pracuje ve varšavském listě Gazeta Wyborcza, v jeho pozoruhodné reportážní příloze Duży Format (založil také školu pro reportéry a knihkupectví s reportážní literaturou).
Kupodivu Szczygieła známe i my, čeští čtenáři, povětšinou tak blahosklonně přehlížející literaturu našich nejbližších sousedů. Známe ho díky knize, kterou napsal o nás, o naší historii, o našich modlách a zatracencích, o našich radostech i traumatech. Po úspěšném Gottlandu vydávají nyní pražské domy Dokořán a Jaroslava Jiskrová - Máj v českém překladu další Szczygiełovu knihu – Udělej si ráj. Zrcadlo je opět natočeno naším směrem. Odraz světla ovšem víc míří k současnosti.
"...kniha, kterou držíš v ruce, je knihou o Češích, psanou vyloženě pro Poláky.
Na rozdíl od Gottlandu, který vyprávěl o době mezi lety 1882 až 2003, je kniha Udělej si ráj především o Češích současných. Napsal jsem ji, protože jsem chtěl vyprávět o národu, který si vytvořil kulturu jako antidepresivum.
Pokud naši dobu – jak tvrdí Michel Houellebecq – nejlépe charakterizuje slovo „pochmurnost“, pak právě Češi dovedou tuto pochmurnost impozantním způsobem odstranit ze zorného pole.
Udělej si ráj je mimo jiné vyprávěním o tom, co mě fascinovalo v české kultuře. O smíchu jako masce. Někdy masce tragické bezradnosti."
Tak píše Szczygieł v textu, jímž pro české čtenáře nahradil původní úvod z originálního vydání. A cituje v něm i z reakcí, které mu adresovali čtenáři polští: „Knihu Udělej si ráj jsem vzala do ruky s nadšením, protože jsem si myslela, že to bude pokračování Gottlandu, ale nad každou další kapitolou jsem byla čím dál tím udivenější a nakonec jsem si myslela, že líčíte neznámý kmen z nějaké daleké pevniny a jeho podivné zvyky. Už nechci být Češkou. Ten krásný stereotyp jste mi zbořil. Až budete psát další knihu, tak bych prosila takovou, abych zase chtěla být Češkou.“ (Agata Maliszewska) „Být Čech, žít v Čechách, to je teď jistě přáním většiny Vašich čtenářů.“ (Někdo, kdo se podepsal jako Ingatormelin.) „Právě jsem dočetl Udělej si ráj a je mi smutno. Obraz Česka je tu mnohem dramatičtější než v Gottlandu, ačkoli ani tam nebylo veselo. Protože to všechno u nich vůbec není veselé. Stejně jako zoufalství jejich ironie.“ (Jerzy Marek) „Musím se Vám přiznat, že na mě silně zapůsobilo zejména posledních třicet stran knihy, kapitola Nikdo tu netrpí rád. Ode dneška se mentálně cítím jako Čech. Skvělé, opravdu skvělé!!!“ (Wojciech Majka, Krakov) „Četl jsem Vaši nejnovější knihu o nešťastných Češích, o tom ubohém českém národu. Zrovna dnes kapitolu Nikdo tu netrpí rád. Chvílemi se mě zmocňoval hluboký smutek.“ (Tomasz Włodarczyk) „Každá věta o Češích stojí v této knize za úsměv.“ (Asia) „Dočetl jsem to. Úžasný národ!“ (Aleksander z Gdaňsku)Atd. Atd. Tak nás vidí sousedé ze severu díky obrazu, který zprostředkovává Mariusz Szczygieł.
A jak se na stránkách knihy uvidíme my sami? Mohu sloužit zatím jen vlastním dojmem. Někdy jsem byl na rozpacích, zda žiju opravdu ve stejné zemi, jakou popisuje polský reportér. Někdy jsem byl udivený (žiju opravdu ve stejné zemi, jakou Szczygieł navštívil?), někdy nadšený, někdy po právu zahanbený (naším zápecnictvím, sklonem k „pohodičce“, který autor dokáže přesně vystihnout, stejně jako faktem, že okrádání turistů se, přinejmenším v centru Prahy, stalo průmyslovým odvětvím), někdy po právu hrdý. A celkový verdikt? Zaplať pánbůh za takovou knihu, která nás přinutí nad sebou samými přemýšlet.
Když už jsem vzal jméno Boží... V té knize se hodně mluví o Bohu. Není to Gott (z Gottlandu), ale skutečný Bůh. Autor je příslušníkem národa, jenž se svému okolí jeví jako rigidně katolický, s Bohem jako neochvějnou jistotou. Ostatně v jedné z drobných kapitolek, jimiž dodává svému textu příjemného rytmu, o tom sám píše: Je nejvyšší čas, aby Poláci učinili něco pro dobro této knihy. Copak bych mohl nevěřit v Boha? Na to se studenti Polské školy reportáže ptali mladých Poláků, kteří vstoupili do pravicově katolické strany Právo a spravedlnost (květen 2010): „Kdysi kdosi řekl, že největší muka prožívá ateista, když pociťuje vděčnost, ale nemá komu poděkovat.“ „Život bez víry v Boha je život osamělý a prázdný, jako bys neměla útroby, jako bys byla hladová, ale nikdy se nemohla najíst dosyta. Tak podle mého názoru vypadá život bez víry.“ „Víra může člověka uchránit před negativními důsledky civilizace.“ „Nedostatek Boha je nedostatkem cíle.“ „Nedovedu si představit život bez Boha. Jsem přesvědčen, že člověk, který žije bez Boha, trne hrůzou. Z toho, co se stane po smrti, i z toho, jaký je jeho život.“
Poláci si tedy nutně musí klást otázku Jak se žije těm Čechům, kteří platí za nejateističtější národ v Evropě, bez Boha. A Szczygieł odpovědi na takovou otázku věnuje podstatnou část textů z knihy. Nezajímají ho ovšem doktríny, teze, všeobjímající pravdy či sociologické průměrování. Zajímá ho život, zajímají ho lidé. A tak ukazuje české země bez víry, pochybovačné, i ty s vírou skálopevnou. Nepronáší sám soudy, nekloní se (přinejmenším ve svých textech) na jednu či druhou stranu. To podle něho není posláním reportéra. Ostatně, jak řekl v rozhovoru pro brněnský měsíčník Host, nesouladní jsou v jeho představách i potencionální čtenáři jeho „českých“ knížek: „... vždy si představuji, že mě bude číst hodně nábožensky založený (přinejmenším napohled) sympatizant pravicové katolické strany Právo a spravedlnost, a také mladý levicový intelektuál, který se v Polsku necítí dobře, protože tady každá kostelní věž vrhá na lidi stín.“ Ve stejném rozhovoru ovšem prohlásí, že chce do Polska ( jemuž se už sám jako reportér nevěnuje) „přivést... vítr z Česka a trochu to Polsko provětrat“. Na jiném místě pak mluví i o ohlasech svých českých reportáží v Evropě: „Šéfredaktor italského deníku La Repubblica mi řekl, že koupí všechno, co o těch bezbožných Češích napíšu. Možná že zbožné Itálii by vítr českého ateismu také prospěl.“ Soudí totiž (stále ještě na stránkách Hosta), že „nevíra v Boha vede k větší víře v člověka... Člověk musí nalézt sílu sám v sobě. To je veliký úkol. A znám hodně Čechů, kteří si s ním poradili.“
V rozhovoru, který s ním vedla publicistka a básnířka Agnieszka Wolny­Hamkałová, Szczygieł zdůrazňuje hlavní rysy reportáže: „Jak Krallová, tak Kapuściński vždycky zdůrazňují, že reportér má chápat. To je jeho hlavní úkol. Nehodnotit, nekopat, nevynášet rozsudky, neospravedlňovat, chraň pánbůh, ale porozumět. Proč se člověk chová tak a ne jinak?“
Nezávislý, nezatížený pohled reportéra Szczygieła se hodně blíží pohledu spisovatele Pavla Kohouta, který se knihou také mihne, aby odpověděl na jednu jedinou otázku: „K jedné otázce se bude hodit jedna minerálka,“ řekl Pavel Kohout, když jsme usedli ke stolku. „Tak jaká je to otázka?“ „Kde se ve vás bere shovívavost?“ „Jak to myslíte?“ „Je známo, že jste ve spisech StB našel jména 263 lidí, i vašich přátel, kteří vás udávali. Vy a vaše žena jste se rozhodli tato jména nezveřejnit a nijak se těm lidem nemstít. Kde se ve vás ta shovívavost bere?“ „Jsem spisovatel,“ odpověděl Pavel Kohout bez rozmýšlení. „To má nějaký význam?“ „Spisovatel musí vidět nejen skutek člověka, o kterém píše. Spisovatel musí vidět život toho člověka dvacet let předtím a dvacet let potom. Musí vidět jeho předky, dědečka a babičku, rodiče, děti, vnuky a pravnuky. Musí ho vidět před jeho narozením i po smrti. Pak všechno pochopí.“
Na rozdíl od Gottlandu nabízí Udělej si ráj pestřejší skrumáž postav. Nejsou to tentokrát ikony dějin, jedno zda skutečné nebo pouze domnělé a vnucené, ale povětšinou stále žijící osoby. A povětšinou osoby s pověstí provokatérů – i když jejich provokativnost není vždy srovnatelná. A tak se tu pěkně pospolu scházejí Egon Bondy, Jan Saudek, David Černý, Jan Cempírek (alias Lan Pham Thi), Ladislav „Denis“ Verecký, Halina Pawlowská, Karel Teige. Snad jediným „bezproblémovým“ hrdinou je tu překladatelka z polštiny Helena Teigová­Stachová, které věnoval samostatnou kapitolu. Překladatelčin byt v přízemí jedné předválečné dejvické vily považuje za „za své místo v Česku“. Ale nebyla to jen úcta k elegantní dámě, která má významné místo v česko­polských kulturních vztazích (a navíc je překladatelkou jeho knih), jež autora vedla ke vzniku textu. Osud Heleny Teigové je nadmíru zajímavý, a to je právě to, co Szczygiela zajímá.
Nad Gottlandem mnozí čeští čtenáři pronášeli zhruba tento soud: Nedočetl jsem se tu nic, co bych neznal, ale je to podáno tak, že jsem nemohl knihu odložit.
Ve stylu tkví nesporný půvab Szczygiełových textů. Přinášejí nám svědectví o literární či publicistické tradici moderního Polska, kterou bychom měli možná lépe poznat. I sám autor je si toho vědom, když v rozhovoru pro Host říká: „Vyprávím jiným způsobem. Stojím v protikladu k upovídanosti, ukecanosti, rozbředlosti, s nimiž se čtenář u vás často setkává. Bavím se formou, a i to se možná líbí.“ Opravdu, ani jeden text z knihy Udělej si ráj, se nepodobá jinému. Ta kniha neaspiruje na to být nějakým bedekrem po české kultuře a nátuře. „Není objektivní,“ nechal se o ní dokonce slyšet autor v rozhovoru pro Polský rozhlas. Ale jaká kniha by mohla být objektivní? Snad statistická ročenka, ale i ta jistě s výhradami. Reportáž do této kategorie nepatří. „Dobrá reportáž by měla být o tom, o čem je, ale ještě o něčem víc. Měla by mít přidanou hodnotu. To je těžký úkol, protože autor fikcí si může vymyslet, co je mu libo. Kdežto tady musí být pravda vyprávěná jako příběh,“ říká Mariusz Szczygieł.
Jsou tedy přinejmenším dva důvody, proč si Szczygiełovu další knihu přečíst, i pokud jsou nám všechna fakta v knize sesbíraná důvěrně známa – netuctová forma a poselství, které autor shrnul do závěrečné věty svého úvodu: „...i když si myslíš, že víš, co jsem tu napsal, přečti si tuto knihu, abys pochopil, proč v Polácích vzbuzuješ tak extremní názory.“
Udělej si ráj, ve mně však vzbuzuje stejnou otázku, jakou jsem si kdysi kladl nad Gottlandem: „Mohla by u nás vzniknout podobně zaujatá, vnímavá a originální kniha o Polsku?“

Mariusz Szczygieł: Udělej si ráj. Dokořán, Jaroslava Jiskrová – Máj, 224 str., 265 Kč, ISBN 978­80­7363­343­1

P. S. - Mariusz Szczygiel v rozhovoru pro Gazetu Wyborczu.

Co vás tak přitahuje na Češích? 

Tak to vám vyjmenuju popořádku, prosím: 1911 – v Praze vyrostl první kubistický dům na světě. Projektoval ho český architekt. 1918 – prvním prezidentem nezávislého Československa se stává filozof. 1919 – napadá ho, že mladý stát potřebuje velké umění, a přikazuje nakoupit v Paříži impresionisty, aby se měli občané na co dívat. 1920 – český malíř vymýšlí nejmodernější slovo první poloviny dvacátého století. Jeho bratr je proslaví ve své hře uváděné na celém glóbu. Je to slovo robot. 1932 – na filmovém plátně se poprvé v dějinách světa objevuje nahá žena. Kde? U českého režiséra! 

 

Pověst o zemi zvané Gottland

V roce 2007 u nás vyšla první kniha polského reportéra a publicisty Mariusze Szczygieła. Posléze se stala nejen polským a českým, ale i světovým bestsellerem. Psal jsem o ní v Hospodářských novinách, kde jsem tou dobou vedl přílohu Víkend HN a kulturní rubriku:

Pohled přes plot k nejbližšímu sousedovi nemusí být vzrušující jen pro toho, kdo se dívá, ale i pro toho, kdo je pozorován. Polský reportér Mariusz Szczygieł ze svých textů o České republice složil celou knihu - Gottland, a věřte, že je zajímavá nejen pro Poláky (kteří ji dokonce nominovali na jednu z nejprestižnějších polských literárních cen - Niké), ale i pro Čechy. Na jejích stránkách nahlédneme do zrcadla, které bychom si sami neuměli nastavit. Neboť, řečeno s autorem: "Gottland - to je země smutku, hororu i grotesky. Pokud se někdo domnívá, že vylíčím Čechy a Československo jako zemi nějakých žertéřů - je na omylu. Ukazuji jiný obraz, také pravdivý."

Není to dozajista obraz úplný, vyčerpávající všechny podoby české reality. Ale o to se ani autor nepokouší. Klíčové je ono sousloví "také pravdivý". Snaží se alespoň zdálky nahlédnout až na práh toho, co považuje za pravdu o objektu svého zájmu. Ovšem s vědomím, že pravda je cosi velmi ošidného. Například jedna z aktérek Szczygiełových reportáží Lenka Procházková, dcera známého spisovatele a sama spisovatelka, říká: "Pravda je to, co jsme prožili, a ne to, co nám jednou po letech o tom někdo řekne."

I navzdory tomu Szczygieł shledává střípky dávných časů, které - ať chceme nebo nechceme - ovlivňují dnešek. Protože dávné příběhy, které zdánlivě už skončily, si dál žijí svým životem. Jako mýtus, pověst, legenda. A takové Gottland vypráví - hlavními aktéry tu jsou například Tomáš Baťa, Lída Baarová, tvůrci i bořitelé Stalinova pomníku na Letné, zejména sochař Otakar Švec a pyrotechnik Jiří Příhoda, Marta Kubišová, Helena Vondráčková, Jan Procházka, Eduard Kirchberger, který se později stal spisovatelem Karlem Fabiánem... Chytlavá jména, chytlavé peripetie osudů. Většinou ty příběhy známe, alespoň z náznaku, Szczygieł nám je ovšem vypráví jinak, nově, skrze netušené či skryté detaily a souvislosti. Nevyhledává přitom senzaci, nenechá se svést povrchním zdáním.

Szczygiełovy texty jsou příznakem něčeho, co musí zaujmout každého čtenáře, který náhodou zalistuje polskými tištěnými médii, týdeníky nebo přílohami velkých deníků, respektive těmi seriózními, kvalitními. Tady se pěstují žánry, které v českých médiích (včetně těch, jež se zaklínají seriózností) už zacházejí na úbytě, pokud ovšem kdy nějaké vážnější místo vůbec měly. Například literární reportáže, spojující faktografický obraz reality s působivou, vybroušenou stylistickou formou. Dokonce lze mluvit i o jakési polské reportážní škole, k jejímž největším postavám patřili bezesporu Ryszard Kapuścinski či Hanna Krallová, kteří nakonec byli spíše literáty než reportéry. Szczygieł patří k pokračovatelům této tradice. I s těmi literárními ambicemi. V jednom z rozhovorů se přiznává, že - podobně jako Milan Kundera - každý svůj text matematicky, precizně naplánuje. Jako by vytvářel mýtus, pověst.

"Češi v Szczygiełově knize jsou vzrušující národ. Čteme jednotlivé příběhy a začínáme se cítit jako oni," napsal jeden z polských recenzentů. Gottland je bezesporu dokladem, že nás Poláci mají rádi. Mohla by u nás vzniknout podobně zaujatá, vnímavá a originální kniha o Polsku?

Mariusz Szczygieł: Gottland. Z polštiny přeložila Helena Stachová. Dokořán & Jaroslava Jiskrová - Máj, Praha 2007.

HN.IHNED.CZ 2.11.2007 – Ivan Matějka