Gottland 2

V roce 2011, už v Literárních novinách, píšu o další knize Mariusze Szczygiela, která byla přeložena do češtiny pod názvem Udělej si ráj:

Zemský ráj to napohled, zpíváme o své zemi v národní hymně. Polský reportér Mariusz Szczygieł soudí, že zatímco v jiných hymnách světa se jde, kráčí, pochoduje, dobývá a nese prapor, v české hymně… „se pravděpodobně leží“. Je to logické. „Co jiného se také dá dělat v ráji?“

Polská literární reportáž je pojmem. Celý svět zná Hannu Krallovou či Ryszarda Kapuścińského, abych jmenoval ty nejproslulejší ze zakladatelské generace. Po nich ovšem přišli další. Přinejmenším v evropských literárních salonech dnes už dobře zní jméno Mariusz Szczygieł, což je pokračovatel tradice, která se rodila v šedesátých letech. A oficiální, bruselská Evropa dala jedné jeho knize dokonce čestný titul Evropská kniha roku. Doma, v Polsku, se proslavil mimo jiné reportáží o onanii. A také televizní show nazvanou Na jakékoli téma. Pracuje ve varšavském listě Gazeta Wyborcza, v jeho pozoruhodné reportážní příloze Duży Format (založil také školu pro reportéry a knihkupectví s reportážní literaturou).
Kupodivu Szczygieła známe i my, čeští čtenáři, povětšinou tak blahosklonně přehlížející literaturu našich nejbližších sousedů. Známe ho díky knize, kterou napsal o nás, o naší historii, o našich modlách a zatracencích, o našich radostech i traumatech. Po úspěšném Gottlandu vydávají nyní pražské domy Dokořán a Jaroslava Jiskrová - Máj v českém překladu další Szczygiełovu knihu – Udělej si ráj. Zrcadlo je opět natočeno naším směrem. Odraz světla ovšem víc míří k současnosti.
"...kniha, kterou držíš v ruce, je knihou o Češích, psanou vyloženě pro Poláky.
Na rozdíl od Gottlandu, který vyprávěl o době mezi lety 1882 až 2003, je kniha Udělej si ráj především o Češích současných. Napsal jsem ji, protože jsem chtěl vyprávět o národu, který si vytvořil kulturu jako antidepresivum.
Pokud naši dobu – jak tvrdí Michel Houellebecq – nejlépe charakterizuje slovo „pochmurnost“, pak právě Češi dovedou tuto pochmurnost impozantním způsobem odstranit ze zorného pole.
Udělej si ráj je mimo jiné vyprávěním o tom, co mě fascinovalo v české kultuře. O smíchu jako masce. Někdy masce tragické bezradnosti."
Tak píše Szczygieł v textu, jímž pro české čtenáře nahradil původní úvod z originálního vydání. A cituje v něm i z reakcí, které mu adresovali čtenáři polští: „Knihu Udělej si ráj jsem vzala do ruky s nadšením, protože jsem si myslela, že to bude pokračování Gottlandu, ale nad každou další kapitolou jsem byla čím dál tím udivenější a nakonec jsem si myslela, že líčíte neznámý kmen z nějaké daleké pevniny a jeho podivné zvyky. Už nechci být Češkou. Ten krásný stereotyp jste mi zbořil. Až budete psát další knihu, tak bych prosila takovou, abych zase chtěla být Češkou.“ (Agata Maliszewska) „Být Čech, žít v Čechách, to je teď jistě přáním většiny Vašich čtenářů.“ (Někdo, kdo se podepsal jako Ingatormelin.) „Právě jsem dočetl Udělej si ráj a je mi smutno. Obraz Česka je tu mnohem dramatičtější než v Gottlandu, ačkoli ani tam nebylo veselo. Protože to všechno u nich vůbec není veselé. Stejně jako zoufalství jejich ironie.“ (Jerzy Marek) „Musím se Vám přiznat, že na mě silně zapůsobilo zejména posledních třicet stran knihy, kapitola Nikdo tu netrpí rád. Ode dneška se mentálně cítím jako Čech. Skvělé, opravdu skvělé!!!“ (Wojciech Majka, Krakov) „Četl jsem Vaši nejnovější knihu o nešťastných Češích, o tom ubohém českém národu. Zrovna dnes kapitolu Nikdo tu netrpí rád. Chvílemi se mě zmocňoval hluboký smutek.“ (Tomasz Włodarczyk) „Každá věta o Češích stojí v této knize za úsměv.“ (Asia) „Dočetl jsem to. Úžasný národ!“ (Aleksander z Gdaňsku)Atd. Atd. Tak nás vidí sousedé ze severu díky obrazu, který zprostředkovává Mariusz Szczygieł.
A jak se na stránkách knihy uvidíme my sami? Mohu sloužit zatím jen vlastním dojmem. Někdy jsem byl na rozpacích, zda žiju opravdu ve stejné zemi, jakou popisuje polský reportér. Někdy jsem byl udivený (žiju opravdu ve stejné zemi, jakou Szczygieł navštívil?), někdy nadšený, někdy po právu zahanbený (naším zápecnictvím, sklonem k „pohodičce“, který autor dokáže přesně vystihnout, stejně jako faktem, že okrádání turistů se, přinejmenším v centru Prahy, stalo průmyslovým odvětvím), někdy po právu hrdý. A celkový verdikt? Zaplať pánbůh za takovou knihu, která nás přinutí nad sebou samými přemýšlet.
Když už jsem vzal jméno Boží... V té knize se hodně mluví o Bohu. Není to Gott (z Gottlandu), ale skutečný Bůh. Autor je příslušníkem národa, jenž se svému okolí jeví jako rigidně katolický, s Bohem jako neochvějnou jistotou. Ostatně v jedné z drobných kapitolek, jimiž dodává svému textu příjemného rytmu, o tom sám píše: Je nejvyšší čas, aby Poláci učinili něco pro dobro této knihy. Copak bych mohl nevěřit v Boha? Na to se studenti Polské školy reportáže ptali mladých Poláků, kteří vstoupili do pravicově katolické strany Právo a spravedlnost (květen 2010): „Kdysi kdosi řekl, že největší muka prožívá ateista, když pociťuje vděčnost, ale nemá komu poděkovat.“ „Život bez víry v Boha je život osamělý a prázdný, jako bys neměla útroby, jako bys byla hladová, ale nikdy se nemohla najíst dosyta. Tak podle mého názoru vypadá život bez víry.“ „Víra může člověka uchránit před negativními důsledky civilizace.“ „Nedostatek Boha je nedostatkem cíle.“ „Nedovedu si představit život bez Boha. Jsem přesvědčen, že člověk, který žije bez Boha, trne hrůzou. Z toho, co se stane po smrti, i z toho, jaký je jeho život.“
Poláci si tedy nutně musí klást otázku Jak se žije těm Čechům, kteří platí za nejateističtější národ v Evropě, bez Boha. A Szczygieł odpovědi na takovou otázku věnuje podstatnou část textů z knihy. Nezajímají ho ovšem doktríny, teze, všeobjímající pravdy či sociologické průměrování. Zajímá ho život, zajímají ho lidé. A tak ukazuje české země bez víry, pochybovačné, i ty s vírou skálopevnou. Nepronáší sám soudy, nekloní se (přinejmenším ve svých textech) na jednu či druhou stranu. To podle něho není posláním reportéra. Ostatně, jak řekl v rozhovoru pro brněnský měsíčník Host, nesouladní jsou v jeho představách i potencionální čtenáři jeho „českých“ knížek: „... vždy si představuji, že mě bude číst hodně nábožensky založený (přinejmenším napohled) sympatizant pravicové katolické strany Právo a spravedlnost, a také mladý levicový intelektuál, který se v Polsku necítí dobře, protože tady každá kostelní věž vrhá na lidi stín.“ Ve stejném rozhovoru ovšem prohlásí, že chce do Polska ( jemuž se už sám jako reportér nevěnuje) „přivést... vítr z Česka a trochu to Polsko provětrat“. Na jiném místě pak mluví i o ohlasech svých českých reportáží v Evropě: „Šéfredaktor italského deníku La Repubblica mi řekl, že koupí všechno, co o těch bezbožných Češích napíšu. Možná že zbožné Itálii by vítr českého ateismu také prospěl.“ Soudí totiž (stále ještě na stránkách Hosta), že „nevíra v Boha vede k větší víře v člověka... Člověk musí nalézt sílu sám v sobě. To je veliký úkol. A znám hodně Čechů, kteří si s ním poradili.“
V rozhovoru, který s ním vedla publicistka a básnířka Agnieszka Wolny­Hamkałová, Szczygieł zdůrazňuje hlavní rysy reportáže: „Jak Krallová, tak Kapuściński vždycky zdůrazňují, že reportér má chápat. To je jeho hlavní úkol. Nehodnotit, nekopat, nevynášet rozsudky, neospravedlňovat, chraň pánbůh, ale porozumět. Proč se člověk chová tak a ne jinak?“
Nezávislý, nezatížený pohled reportéra Szczygieła se hodně blíží pohledu spisovatele Pavla Kohouta, který se knihou také mihne, aby odpověděl na jednu jedinou otázku: „K jedné otázce se bude hodit jedna minerálka,“ řekl Pavel Kohout, když jsme usedli ke stolku. „Tak jaká je to otázka?“ „Kde se ve vás bere shovívavost?“ „Jak to myslíte?“ „Je známo, že jste ve spisech StB našel jména 263 lidí, i vašich přátel, kteří vás udávali. Vy a vaše žena jste se rozhodli tato jména nezveřejnit a nijak se těm lidem nemstít. Kde se ve vás ta shovívavost bere?“ „Jsem spisovatel,“ odpověděl Pavel Kohout bez rozmýšlení. „To má nějaký význam?“ „Spisovatel musí vidět nejen skutek člověka, o kterém píše. Spisovatel musí vidět život toho člověka dvacet let předtím a dvacet let potom. Musí vidět jeho předky, dědečka a babičku, rodiče, děti, vnuky a pravnuky. Musí ho vidět před jeho narozením i po smrti. Pak všechno pochopí.“
Na rozdíl od Gottlandu nabízí Udělej si ráj pestřejší skrumáž postav. Nejsou to tentokrát ikony dějin, jedno zda skutečné nebo pouze domnělé a vnucené, ale povětšinou stále žijící osoby. A povětšinou osoby s pověstí provokatérů – i když jejich provokativnost není vždy srovnatelná. A tak se tu pěkně pospolu scházejí Egon Bondy, Jan Saudek, David Černý, Jan Cempírek (alias Lan Pham Thi), Ladislav „Denis“ Verecký, Halina Pawlowská, Karel Teige. Snad jediným „bezproblémovým“ hrdinou je tu překladatelka z polštiny Helena Teigová­Stachová, které věnoval samostatnou kapitolu. Překladatelčin byt v přízemí jedné předválečné dejvické vily považuje za „za své místo v Česku“. Ale nebyla to jen úcta k elegantní dámě, která má významné místo v česko­polských kulturních vztazích (a navíc je překladatelkou jeho knih), jež autora vedla ke vzniku textu. Osud Heleny Teigové je nadmíru zajímavý, a to je právě to, co Szczygiela zajímá.
Nad Gottlandem mnozí čeští čtenáři pronášeli zhruba tento soud: Nedočetl jsem se tu nic, co bych neznal, ale je to podáno tak, že jsem nemohl knihu odložit.
Ve stylu tkví nesporný půvab Szczygiełových textů. Přinášejí nám svědectví o literární či publicistické tradici moderního Polska, kterou bychom měli možná lépe poznat. I sám autor je si toho vědom, když v rozhovoru pro Host říká: „Vyprávím jiným způsobem. Stojím v protikladu k upovídanosti, ukecanosti, rozbředlosti, s nimiž se čtenář u vás často setkává. Bavím se formou, a i to se možná líbí.“ Opravdu, ani jeden text z knihy Udělej si ráj, se nepodobá jinému. Ta kniha neaspiruje na to být nějakým bedekrem po české kultuře a nátuře. „Není objektivní,“ nechal se o ní dokonce slyšet autor v rozhovoru pro Polský rozhlas. Ale jaká kniha by mohla být objektivní? Snad statistická ročenka, ale i ta jistě s výhradami. Reportáž do této kategorie nepatří. „Dobrá reportáž by měla být o tom, o čem je, ale ještě o něčem víc. Měla by mít přidanou hodnotu. To je těžký úkol, protože autor fikcí si může vymyslet, co je mu libo. Kdežto tady musí být pravda vyprávěná jako příběh,“ říká Mariusz Szczygieł.
Jsou tedy přinejmenším dva důvody, proč si Szczygiełovu další knihu přečíst, i pokud jsou nám všechna fakta v knize sesbíraná důvěrně známa – netuctová forma a poselství, které autor shrnul do závěrečné věty svého úvodu: „...i když si myslíš, že víš, co jsem tu napsal, přečti si tuto knihu, abys pochopil, proč v Polácích vzbuzuješ tak extremní názory.“
Udělej si ráj, ve mně však vzbuzuje stejnou otázku, jakou jsem si kdysi kladl nad Gottlandem: „Mohla by u nás vzniknout podobně zaujatá, vnímavá a originální kniha o Polsku?“

Mariusz Szczygieł: Udělej si ráj. Dokořán, Jaroslava Jiskrová – Máj, 224 str., 265 Kč, ISBN 978­80­7363­343­1

P. S. - Mariusz Szczygiel v rozhovoru pro Gazetu Wyborczu.

Co vás tak přitahuje na Češích? 

Tak to vám vyjmenuju popořádku, prosím: 1911 – v Praze vyrostl první kubistický dům na světě. Projektoval ho český architekt. 1918 – prvním prezidentem nezávislého Československa se stává filozof. 1919 – napadá ho, že mladý stát potřebuje velké umění, a přikazuje nakoupit v Paříži impresionisty, aby se měli občané na co dívat. 1920 – český malíř vymýšlí nejmodernější slovo první poloviny dvacátého století. Jeho bratr je proslaví ve své hře uváděné na celém glóbu. Je to slovo robot. 1932 – na filmovém plátně se poprvé v dějinách světa objevuje nahá žena. Kde? U českého režiséra! 

 

Pověst o zemi zvané Gottland

V roce 2007 u nás vyšla první kniha polského reportéra a publicisty Mariusze Szczygieła. Posléze se stala nejen polským a českým, ale i světovým bestsellerem. Psal jsem o ní v Hospodářských novinách, kde jsem tou dobou vedl přílohu Víkend HN a kulturní rubriku:

Pohled přes plot k nejbližšímu sousedovi nemusí být vzrušující jen pro toho, kdo se dívá, ale i pro toho, kdo je pozorován. Polský reportér Mariusz Szczygieł ze svých textů o České republice složil celou knihu - Gottland, a věřte, že je zajímavá nejen pro Poláky (kteří ji dokonce nominovali na jednu z nejprestižnějších polských literárních cen - Niké), ale i pro Čechy. Na jejích stránkách nahlédneme do zrcadla, které bychom si sami neuměli nastavit. Neboť, řečeno s autorem: "Gottland - to je země smutku, hororu i grotesky. Pokud se někdo domnívá, že vylíčím Čechy a Československo jako zemi nějakých žertéřů - je na omylu. Ukazuji jiný obraz, také pravdivý."

Není to dozajista obraz úplný, vyčerpávající všechny podoby české reality. Ale o to se ani autor nepokouší. Klíčové je ono sousloví "také pravdivý". Snaží se alespoň zdálky nahlédnout až na práh toho, co považuje za pravdu o objektu svého zájmu. Ovšem s vědomím, že pravda je cosi velmi ošidného. Například jedna z aktérek Szczygiełových reportáží Lenka Procházková, dcera známého spisovatele a sama spisovatelka, říká: "Pravda je to, co jsme prožili, a ne to, co nám jednou po letech o tom někdo řekne."

I navzdory tomu Szczygieł shledává střípky dávných časů, které - ať chceme nebo nechceme - ovlivňují dnešek. Protože dávné příběhy, které zdánlivě už skončily, si dál žijí svým životem. Jako mýtus, pověst, legenda. A takové Gottland vypráví - hlavními aktéry tu jsou například Tomáš Baťa, Lída Baarová, tvůrci i bořitelé Stalinova pomníku na Letné, zejména sochař Otakar Švec a pyrotechnik Jiří Příhoda, Marta Kubišová, Helena Vondráčková, Jan Procházka, Eduard Kirchberger, který se později stal spisovatelem Karlem Fabiánem... Chytlavá jména, chytlavé peripetie osudů. Většinou ty příběhy známe, alespoň z náznaku, Szczygieł nám je ovšem vypráví jinak, nově, skrze netušené či skryté detaily a souvislosti. Nevyhledává přitom senzaci, nenechá se svést povrchním zdáním.

Szczygiełovy texty jsou příznakem něčeho, co musí zaujmout každého čtenáře, který náhodou zalistuje polskými tištěnými médii, týdeníky nebo přílohami velkých deníků, respektive těmi seriózními, kvalitními. Tady se pěstují žánry, které v českých médiích (včetně těch, jež se zaklínají seriózností) už zacházejí na úbytě, pokud ovšem kdy nějaké vážnější místo vůbec měly. Například literární reportáže, spojující faktografický obraz reality s působivou, vybroušenou stylistickou formou. Dokonce lze mluvit i o jakési polské reportážní škole, k jejímž největším postavám patřili bezesporu Ryszard Kapuścinski či Hanna Krallová, kteří nakonec byli spíše literáty než reportéry. Szczygieł patří k pokračovatelům této tradice. I s těmi literárními ambicemi. V jednom z rozhovorů se přiznává, že - podobně jako Milan Kundera - každý svůj text matematicky, precizně naplánuje. Jako by vytvářel mýtus, pověst.

"Češi v Szczygiełově knize jsou vzrušující národ. Čteme jednotlivé příběhy a začínáme se cítit jako oni," napsal jeden z polských recenzentů. Gottland je bezesporu dokladem, že nás Poláci mají rádi. Mohla by u nás vzniknout podobně zaujatá, vnímavá a originální kniha o Polsku?

Mariusz Szczygieł: Gottland. Z polštiny přeložila Helena Stachová. Dokořán & Jaroslava Jiskrová - Máj, Praha 2007.

HN.IHNED.CZ 2.11.2007 – Ivan Matějka

"Ponejprv viděli Benátka" aneb Na jih

Počátkem května 1999 jsem psal v Hospodářských novinách o výstavě Na jih a o doprovodné publikaci k ní. Obé připravil Josef Kroutvor.

České cesty do Středomoří: za sluncem, mořem, krajinou, vůněmi, barvami a chutěmi

Nejprve Itálie a trochu i Řecko. Jadran. Později Provence a Španělsko. A také Egypt, Izrael. Středomoří se proměnilo v tradiční cíl prázdninových cest za odpočinkem a trochu i za poznáním. Ale zároveň bylo a je inspirací umělců, jejichž jižní poselství může být výzvou "obyčejným" poutníkům.

Ivan Matějka

Desetitisíce turistů každým rokem směřují na "jih". Za teplem, za mořem, za sluncem, za vůněmi a chutěmi. Připadá nám to až samozřejmé. A přece... to, co nazýváme turistikou, cestovním ruchem, není starší dvou věků. Ke konci 18. století se cestování pro radost stává módou, píše kdesi historik a esejista Josef Kroutvor, vzniká turistika, nový kulturní a společenský fenomén. Angličané objevují Švýcarsko, Itálii a Řecko a podle jejich vzoru se i ostatní vydávají na cestu. Zlepšuje se doprava a ubytování v zájezdních hostincích, rozšiřují se služby, vycházejí první průvodci, píší se cestovní deníky a cestopisy patří k vyhledávané četbě. Začíná ona slavná "grand tour".

„Rozeklanými alpskými průsmyky s tisícerými nástrahami divoké přírody putovali již od 18. století básníci, malíři, učenci i dobrodruzi, aby obdivovali i zažili historicky nejlepší kulturní laboratoř starého kontinentu,“ píše v úvodu ke katalogu současné výstavy v pražském Obecním domě, jejímž tématem je právě "cesta na jih", František Laudát. Užaslý poutník po překonání nástrah velehor mohl obdivovat ruiny antických chrámů, kostely plné umění, snovou krajinu stejně jako ostře barevný impresionismus vykouzlený samotnou přírodou. Budoucí průmysl, měnící krajinu i tradiční zvyky, měl v dobách romantismu zatím nanejvýš nesmělou podobu. Ale svět se rychle proměňuje vlivem rozvoje techniky, školství, byrokracie, stavitelství, komunikace, železnice, hospodářství, obchodu - a v neposlední řadě i cestování. Zlom - jako v mnoha jiných oblastech - přichází mezi válkami, a zejména pak po druhé z nich. Záliba aristokratů a milovníků umění i exotiky se stává věcí středních tříd. Rychlost změn je zvyšuje: Poklidná hnízda se proměňují v rušná letoviska. Dobrodružství ve zvyk. Okouzlení v samozřejmost.

I my jsme měli svoji "grand tour". Opožděnou, neboť v časech, kdy západní Evropa objevovala pozůstatky antického světa, jsme my, v procesu národního obrození, hledali sami sebe, svůj jazyk, svoji identitu. Ale naše malá česká "velká cesta" má své půvaby, svá kouzla prvně spatřeného, objeveného.

„Světlo. Zas tma... Skalnaté údolí, skrz které se řeka valí, přes to most... Vlašský zpěv. Sprostý Vlach věděl, že v Čechách hudba panuje... Celí promoklí... Krásné krajiny. Zříceniny. Zlé krajiny. Nerozuměli nám... Ponejprv viděli Benátka...“ zapisuje si za své cesty do Itálie v létě 1834 lakonicky Karel Hynek Mácha, jeden z prvních průkopníků české turistiky. „Český básník se sice nemůže rovnat bohatým Angličanům, cestuje chudě bez prostředků, ale i tak je Máchův studentský vandr pozoruhodným činem, romantickým gestem a literární cestou,“ píše Josef Kroutvor.

Česká cesta do Středomoří vedla (vlastně již od středověku) přes Benátky. Před Máchou tu byl už generálský pobočník Milota Zdislav Polák, jehož Cesta do Itálie, jeden z prvních českých literárních cestopisů, otiskovaný na pokračování v letech 1820 až 1822 v časopise Dobroslav se mohla stát Máchovi inspirací. Ale už před Polákem objevili Benátky i Itálii urození cestovatelé, mezi nimi například Jan Hasištejnský z Lobkovic, Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic či Bedřich z Donína.

Do Středomoří vedly cesty různých důvodů: studijní (roku 1837 například František Palacký navštěvuje Řím - kvůli pramenům o českých dějinách uložených ve vatikánských archívech!, klasicistní architekti tu hledali dokonalost forem), zbožné (až k Svatému hrobu), politické, obchodní, tovaryšské. Co je však nadmíru cenné, po mnoha z nich zůstává písemné i obrazové svědectví.

Našim cestovatelům odjakživa nechybí dobrá pozorovací schopnost. Okouzlení se však od druhé poloviny 19. století příliš mísí se zdravým rozumem, střízlivým úsudkem. Doba si to žádá: „Romantický deník se... stává věcí veřejnou a společensky sledovanou a hodnocenou. Zpravodaj musí být pohotový, vtipný, zábavný, obeznámený s historií, kulturou, hospodářskými i politickými poměry,“ píše Josef Kroutvor.

Příkladem budiž drobná pasáž z velké benátské reportáže Jana Nerudy z 1864. „Nejprve povzdech: Velký kanál je poetický jen ve světle nočním, když není vidět spoustu a špínu jeho. Pak na chvíli opět převládne okouzlený poutník: Lesk vody, krásné obrysy staveb, stejně rozlité světlo měsíce vymazaly vzpomínky dne, podařilo se mi vepříst se do snů, vmyslit se do toho, že ty paláce kolem mne ještě žijou, že za okny jejich jsou ještě lidé plní života a lásky, touhy a blaha. Dostal jsem se pošeptmo do rozechvění sentimentálního a nahlas do melodií Gounodových. Na závěru plavby se opět vrací střízlivá věcnost: A když jsme se vrátili, chtěl gondoliere na mně o polovic víc, než bylo vyjednáno. Nevím, zda hodlal vybírat ve jmenu Benátek za mimořádné poetické rozechvění, nebo ve jmenu svých uší za můj mimořádný baryton.“

Ten kritický a ironický odstup nám zůstal, okouzlení se však často někam vytratilo. Turistická praxe, žel, před námi mnohé půvaby míst skrývá. Nic na tom nezmění, že máme zakoupený program all inclusive. O to dobrodružnější, zábavnější však může být pokus o průnik k prapodstatě. Inspirace máme víc než dost. Mapa Středomoří je - v obrazném smyslu - poseta jmény českých poutníků, kteří tu v různých dobách i v různých koutech a zákoutích hledali útočiště, zdroj, inspiraci. Objevovali krajiny. Barvy. Památky. Životní styl. Pohodu.

www.ihned.cz, 7. května 1999, pod šifrou (mat)

Eyhle Seydl

Seydlův zdobný podpis

„Prostota, jednoduchost, čistota. Za tu dobu co knihu dělám, jsem se setkal s různými módami, ale tahle poučka se mi nakonec vždy vyplatila…“ Tak zněl recept jednoho z nejvýznamnějších knižních úpravců a ilustrátorů, které novodobý česká knižní kultura měla. Od narození Zdenka Seydla uplynulo 29. dubna století.

Zdenek Seydl byl všestranným výtvarníkem. Na uměleckou scénu vstoupil jako malíř a grafik. Ale přestože byl malíř a grafik vynikající, těžiště jeho tvorby leží v užité grafice, zejména v knižních ilustracích a úpravách. Osud Seydlova díla je ovšem zároveň názorným příkladem pomíjivosti, která užitou grafiku pronásleduje. Stará představení jsou zapomenuta, originální animované filmy dávných let vytlačují hamburgerové prefabrikáty ve 3D, stránky starých knih, na kterých je vytištěna tiráž, povětšinou jen přelétneme bez zájmu…

A přece je ten Seydlův vklad někde v základech současné tvorby, pokud jen trochu usiluje být dobrým uměním. Stal se kváskem, kterým je zaděláváno na novou kvalitu. Neboť, jak v jednom rozhovoru Seydl sám říká: „Musí se napřed zadělat těsto…“

Česká Wikipedie je v heslech osobností, jež stály u zrodu moderního tuzemského umění, až nepochopitelně lakonická. V hesle Zdenek Seydl najdeme pouhé tři příklady typografické práce – a navíc jsou to jen tři různá vydání jedné a téže knihy. Navzdory této přezíravosti českých „encyklopedistů“, byl Seydl autorem stovek knižních úprav, často doplněných i jeho ilustracemi. Všechny se vyznačují nezaměnitelným rukopisem, nespoutanou hravostí. Vycházely zejména se značkou nakladatelství Československý spisovatel, s nímž Seydl začal spolupracovat v roce 1949 a v jehož výtvarné redakci posléze působil až do roku 1976, kdy odchází do důchodu.

Básník Ladislav Fikar, který byl po jistý čas také šéfredaktorem Československého spisovatele a po jistý čas pak i ředitelem nakladatelství, o Seydlově umění výstižně napsal: „Snad je na pohled schválný. Provokuje. Přehání, otáčí se, předbíhá, deformuje, je tvrdohlavý, nedbá zákonů. Vytkněte tisíc hříchů jeho osobitosti; odkáže vás zpátky do dětství, ke květinám a broukům, k dětem, k listu stromu. A má pravdu.“

Fikar zdaleka není sám, kdo v souvislosti se Seydlovou tvorbou hovoří o dětství. Výtvarný kritik Miroslav Lamač v drobném tisku z roku 1958 věnovaném Seydlově grafice píše: „Je známo a nesčíslněkrát doloženo, že dojmy z dětství ovlivňují často velmi silně pozdější tvorbu umělce. U Seydla je to však ten vzácný případ, že jeho výtvarný názor přímo vyrůstá z vlastních dětských kreseb. Je sice později mnohostranně rozvinut a kultivován, ale ve své elementární abecedě zůstal týž. Tato vlastnost souvisí ostatně s určitými, dodnes dětsky prostými rysy Seydlovy povahy. Má stále okouzlené dětské oči a radost z veselých pestrobarevných ploch i hravých linií.“

V této souvislosti je dobré připomenout, že už v roce 1929 na Mezinárodní výstavě dětské kresby, uspořádané v pražském Mánesu, tehdy třináctiletý Zdenek Seydl získal první cenu za své kresby z let 1920 až 1929. První výtvarné zkušenosti získával u sochaře Karla Pokorného, za něhož se provdala jeho matka po rozvodu. Byl tu ale také vliv prostředí, které poznával u táborských prarodičů. Miroslav Lamač připomíná, že Seydl často vzpomínal na „jejich starosvětský byt s malovaným a intarzovaným nábytkem rustikálního stylu i na skleník, plný památečných drobností z jarmarků a poutí“.

Pokorný vedl adoptivního syna k tomu, aby se vyučil nějakému poctivému řemeslu – vždyť sám začínal od píky. A tak se Seydl zprvu rok učil grafické techniky na Státní grafické škole u Jana Konůpka a pak přešel do učení v České grafické unii v Praze, kde se za tři roky vyučil typografem – sazečem. Teprve potom, v letech 1936 až 1941, studoval kresbu a malbu u Františka Kysely na Uměleckoprůmyslové škole v Praze. Už během studií na UMPRUM se účastnil výtvarných Salonů na chodbách Burianova Déčka, účastnil se prací na výzdobě československého pavilonu pro Světovou výstavu v Paříži 1937 v divadle E. F. Buriana. V roce 1939 spoluzakládal skupinu Sedm v říjnu, blízko měl i ke Skupině 42. A přesto byl vždy především sám sebou. „Víte, program je leckdy marná věc,“ řekl v sedmdesátých letech v rozhovoru básníku Jaromíru Pelcovi.

Pozoruhodnou epizodou z bohaté výtvarné činnosti Zdenka Seydla jsou jeho kresby z května 1945, které dnes uchovává Památník Terezín. Malíř na nich v bezprostřední zkratce zachytil dramatické děje Pražského povstání i osvobození. Jejich charakter, jak poznamenává historička umění Blanka Stehlíková, je dán okolnostmi: „Rychlý pohyb z místa na místo a někdy nebezpečná situace přiměly umělce k záznamům ve zkratce, soustředěným na to nejpodstatnější. Nebylo kdy zabývat se kulisou.“

Po druhé světové válce se Seydl dostal i k práci na knihách. Pro Vilímka například v roce 1946 navrhl obálku ke sci fi povídkám Jaroslava Antonína Urbana Vesmír se diví – s postavičkou, která má místo hlavy hvězdu. Pro Borového o rok později upravil Svatební cestu od Jaroslava Seiferta – jediným výtvarným prvkem přebalu je kromě písma kresba rudých rtů, jakoby otisk rtěnky.

Ale teprve v Československém spisovateli mohl začít pracovat koncepčně na vizuální koncepci celých řad a edic. Řídil se tu názorem, který posléze vyslovil i v rozhovoru s Jaromírem Pelcem: „Knihy jednoho nakladatelství mají mít svou jasnou tvář, musíte je rozeznat na první pohled od jiného nakladatelství.“ Grafickými návrhy edic Otázky a názory, Dílna, Edice ilustrovaných novel, HuSa, Klíč, Hry či několika řad edice Život kolem nás se zařadil mezi nejpozoruhodnější postavy české knižní kultury druhé poloviny dvacátého století. Vedle Oldřicha Hlavsy či Jiřího Rathouského.

Svoji snahu předestřít milovníkům knih to nejlepší, vysvětloval Seydl v příležitostném tisku k zahájení edice Život kolem nás. „Aby to nakonec dobře dopadlo, vzal jsem v úvahu pouze ty technické výrobní možnosti, jaké právě jsou po ruce, a chtěl jsem z nich udělat co nejvíce radosti pro oči, protože nejen mladým autorům, ale současným tématům vůbec je toho třeba. S jinou chutí jíme jaternici s papíru a s větší chutí s čistého talíře, proto jsem udělal co nejpěknější talíř – a dobrou chuť!“ Tím „čistým“ talířem byl například oboustranně potištěný přebal malé řady Života kolem nás, kdy se na rubu objevovaly doplňkové informace o knize a autorovi, které se nevešly na záložky, někdy ale například i rozhovor či sukus kritických ohlasů, šlo-li o další vydání.

Pro Seydla-úpravce knih je typická – jak píše typograf a výtvarný historku Bohuslav Holý, příslušník generace, která přicházela až po té Seydlově – „klidná typografie knižního bloku, spíše klasická, jen někdy s mírně funkcionalistickým nádechem, obklopená bohatou, kresebně, barevně a významově útočnou obálkou nebo přebalem a stejně laděnou vazbou.“

Pozoruhodná byla v tomto směru volná řada malých svazků, v níž se objevovaly povětšinou knihy moderní české literatury, a která byla dodatečně (Petrem Babákem) nazvána „bedna“. Jediným vizuálním prvkem jsou tu, kromě barevných ploch, robustní písmena, nikoli nepodobná šablonovému písmu, které se začalo používat někdy počátkem průmyslové revoluce na označování beden s nákladem. Zdalipak by si dnes dovolil nějaký nakladatel tak excentrickou obálku pro knihu, která vychází ve velkém nákladu?

V knižní úpravě myslel Zdenek Seydl dopředu. „Když grafik dělá knížku, tak se nemá snažit přizpůsobit ji stylu, který je právě teď módní, nýbrž se musí snažit vynalézat takovou cestu, která bude moderní za dva roky, až kniha vyjde. A to chce jak zkušenost, tak i možnost experimentu, a hlavně to chce upřímnost – nepředstírat, nesnažit se být někdo jiný, kreslit jako někdo jiný. Barvu očí nelze změnit.“

Vedle knih, které Zdenek Seydl graficky upravoval, je ovšem také řada knih, které ilustroval. Řada z nich patří stále k vrcholům moderní české ilustrace. Namátkou připomeňme odeonská vydání La Fontaineových Bajek či Rabelaisova opulentního díla Gargantua a Pantagruel, Kubínovo Strakatý máslo z Československého spisovatele či Příběhy, pověsti a pohádky paní Hudby od Anny Hostomské (vydalo SNDK), v nichž se výrazně projevuje i Seydlova bohatá zkušenost divadelního výtvarníka.

Jak oslavit Seydlovo výročí? Nejlépe sáhnout do knihovny, vylovit knihu v jeho úpravě či dokonce některou z jeho autorských knih (například a zejména Co jsem viděl a slyšel v trávě, něco o něčem a nic o ničem z roku 1965), polaskat se s ní očima. A není ti taková doma, vydat se za ní do knihovny či antikvariátu.

P. S. Titulek článku jsem si vypůjčil z názvu výstavy, kterou uspořádala Galerie Hollar před dvaceti lety. Jeho hravost se k Seydlovi hodí.

www.literarky.cz, 29 duben 2016  

Ukázky ze Seydlových knižních úprav pro nakladatelství Československý spisovatel: 

Činoherní klub: 50

132 inscenací. 3 miliony diváků (téměř). Tak lze v číslech shrnout dosavadní existenci divadelní scény, která se stala legendou. Činoherní klub.

Vznik Činoherního klubu byl – jak později uvedl jeden z jeho zakladatelů Ladislav Smoček – „výsledkem šťastné náhody v příhodnou chvíli“. Počátek šedesátých let byl vzniku nových, netradičních divadel příznivě nastaven. Na zábradlí, Semafor, Divadlo pantomimy, Rokoko, Paravan, Černé divadlo... Činoherní klub se ovšem nezrodil z potřeby přebít tyto scény „malých forem“ něčím ještě svéráznějším, oslnivějším, výlučnějším. Bylo to vše prostší. Dramatik a režisér Ladislav Smoček psal hru (byl to Piknik) a chtěl si ji sám nastudovat s herci, kteří budou jeho záměru vyhovovat. Během příprav inscenace se objevila možnost využívat k trvalejšímu působení malý divadelní sál v ulici Ve smečkách, v němž hrával Semafor a následně kabaretní Paravan, s nímž pak Činoherní klub v prvních měsících na jednom jevišti koexistoval. Ke Smočkovi přibyl jeho přítel ze studií, dramaturg a divadelní publicista Jaroslav Vostrý, tehdy šéfredaktor časopisu Divadlo, posléze umělecký vedoucí „klubu“. Herci, kteří byli pro první inscenaci angažováni, měli své stálé závazky v jiných divadlech.

„Na podzim roku 1964 jsme začali zkoušet,“ vzpomíná na počátky Činoherního klubu Ladislav Smoček (v rozhovoru pro knihu Šest z šedesátých). „Byla to nádherná svoboda oproti jiným divadlům. Neměli jsme termín ani jinde povinný dramaturgický plán, nebyla to fabrika, která by chrlila inscenace. Řekli jsme si, že premiéra bude, až to bude hotové.“ Hotové to bylo počátkem roku 1965. Premiéra se konala 27. února. To je také datum, od něhož Činoherní klub odvozuje počátek své historie, i když v zákulisí se začala odvíjet už dřív.

Činoherní klub vstoupil do pražského a českého divadelního provozu bez manifestů a deklarací, téměř by se řeklo nahodile. „Písemně formulovaný program je jistě užitečný počin, ale my jsme se rozhodli, že budeme střídmí, neboť nechceme nic manifestačně sdělovat i když to, co se později dělo na našem jevišti, bylo ve své době svým způsobem dost jiné než to, co se dělo v jiných divadlech,“ uvedl po letech Ladislav Smoček.

V čem spočívala ta odlišnost? „V ostatních divadlech se většinou klade akcent na působení společenského sytému na lidi. My bychom, i když to snad zní trochu dogmaticky, chtěli ukazovat opak: že chování lidí vytváří systém,“ řekl velmi směle na jaře 1965 Ladislav Smoček v rozhovoru pro Lidovou demokracii.

Stísněný prostor sálu ve Smečkách byl takovému typu divadla téměř šit na míru. „Malé jeviště necítíme jako nedostatek, ale spíš jako přednost. Chceme hrát moderní hry o psychologii člověka dnešní doby. Velké jeviště nepotřebujeme ... hrajeme stále ve velkém detailu... Odpadá nám starost o překonání rampy, která dělí velké jeviště od velkého hlediště. Chceme, aby náš divák byl nikoli pozorovatelem, ale tichým účastníkem,“ řekl Jaroslav Vostrý v den premiéry Pikniku pro Večerní Prahu. A diváci to pochopili. „Na malém jevišti pracují herci neustále jako pod zvětšovací čočkou, jako v neustálém velkém detailu, v němž se okamžitě pozná každá povrchnost,“ komentoval první představení na stránkách měsíčníku Plamen Jaroslav Opavský.

Po Pikniku se ještě před divadelními prázdninami pod hlavičkou Činoherního klubu hrál Pension pro svobodné pány, v režii Jiřího Krejčíka – tehdy s Josefem Abrhámem, Jiřinou Jiráskovou a Vladimírem Pucholtem v hlavních rolích. Nebylo to jen nějaké „nouzové nebo zcela utilitární řešení“, uvedl později Jaroslav Vostrý. „Kromě toho, že hlavní mužské role tu měli dva herci, se kterými jsme velmi počítali, věděli jsme dost i o Krejčíkově umění dostat z herců víc, než bylo ve filmu obvyklé.“

Paravan ve Smečkách skončil – publikum neskouslo hříčky J. R. Picka –, Činoherní klub pokračoval. K režírujícímu dramatiku Smočkovi přibyl další stálý režisér – Jan Kačer, ale už v první regulérní sezoně 1965/1966 tu jako hosté režírovali také Jiří Menzel (Machiavelliho Mandragoru) a Evald Schorm (Dostojevského Zločin a trest v dramatizaci Aleny a Jaroslava Vostrých).

Idealistická představa o volném svazku herců, kteří mají angažmá v jiných divadlech, brzy ustoupila realitě. „Stálé jádro musí být,“ řekl už v březnu 1966 v jednom rozhovoru Jaroslav Vostrý. „Při účinkování herců z různých divadel se ukázalo takřka nemožné organizovat zkoušky a představení.“

Divadlo se postupně stávalo „známou firmou“. Získalo svou značku, přeneseně i fakticky – logo, jehož autorem byl Libor Fára (pro Činoherní klub vytvořil i řadu skvostných plakátů a podílel se také na mnoha inscenacích i jako scénograf), divadlo užívá dodnes a váží si ho – ačkoli taková věrnost nebývá v kraji právě zvykem. Prostoupil ho i genius loci, což ho – řečeno slovy herečky Niny Divíškové – „dokázalo přenést přes těžká období mnohokrát, za téměř bleskově se měnících šéfíků, přes strašidelné vyhazovy vedení: Vostrý, Suchařípa, Kačer, Fischerová, Vyskočil, zákazy, příkazy, udávačky...“. Díky tomu všemu diváci věděli, že když se vydají do Smeček na cokoli, najdou tu kvalitní divadlo, kvalitní texty, kvalitní herecké výkony podpořené kvalitní režií.

Když hned v počátcích, v lednu 1966, rozebíral Sergej Machonin první představení nového divadla – psal o mimořádně náročných úkolech, které si Činoherní klub uložil svou myšlenkovou i tvarovou osobitostí. „Zvládne-li je, má šanci stát se divadlem, které nikdy nebude potřebovat náboráře.“ Tu šanci Činoherní klub nepropásl.

P.S.:

Bylo by možné vypočítávat inscenace, jmenovat další režiséry a herce. V jednom článku by to byl pokus marný. Čtenáře, kterého padesátiletá historie Činoherního klubu zajímá detailněji, rádi odkazujeme ke dvěma publikacím. První, Činoherní klub 1965-2005 (Činoherní klub a nakladatelství Brána), vyšla ke čtyřicetiletí divadla, druhá – Činoherní klub 2005-2015 (Činoherní klub a Knižní klub) – k letošním padesátinám. Obě mapují, vypočítávají, ohlížejí se, bilancují – ve vyváženém poměru slova a obrazu.

www.literarky.cz, pátek 27. únor 2015 - http://literarky.cz/kultura/divadlo/19379-inoherni-klub-50

Z inscenace Smočkova Pikniku