132 inscenací. 3 miliony diváků (téměř). Tak lze v číslech shrnout
dosavadní existenci divadelní scény, která se stala legendou. Činoherní klub.
Vznik Činoherního klubu byl – jak později uvedl jeden z jeho
zakladatelů Ladislav Smoček – „výsledkem šťastné náhody v příhodnou chvíli“.
Počátek šedesátých let byl vzniku nových, netradičních divadel příznivě
nastaven. Na zábradlí, Semafor, Divadlo pantomimy, Rokoko, Paravan, Černé
divadlo... Činoherní klub se ovšem nezrodil z potřeby přebít tyto scény „malých
forem“ něčím ještě svéráznějším, oslnivějším, výlučnějším. Bylo to vše prostší.
Dramatik a režisér Ladislav Smoček psal hru (byl to Piknik) a chtěl si ji sám
nastudovat s herci, kteří budou jeho záměru vyhovovat. Během příprav inscenace
se objevila možnost využívat k trvalejšímu působení malý divadelní sál v ulici
Ve smečkách, v němž hrával Semafor a následně kabaretní Paravan, s nímž pak
Činoherní klub v prvních měsících na jednom jevišti koexistoval. Ke Smočkovi přibyl
jeho přítel ze studií, dramaturg a divadelní publicista Jaroslav Vostrý, tehdy
šéfredaktor časopisu Divadlo, posléze umělecký vedoucí „klubu“. Herci, kteří
byli pro první inscenaci angažováni, měli své stálé závazky v jiných divadlech.
„Na podzim roku 1964 jsme začali zkoušet,“ vzpomíná na
počátky Činoherního klubu Ladislav Smoček (v rozhovoru pro knihu Šest z
šedesátých). „Byla to nádherná svoboda oproti jiným divadlům. Neměli jsme
termín ani jinde povinný dramaturgický plán, nebyla to fabrika, která by
chrlila inscenace. Řekli jsme si, že premiéra bude, až to bude hotové.“ Hotové
to bylo počátkem roku 1965. Premiéra se konala 27. února. To je také datum, od
něhož Činoherní klub odvozuje počátek své historie, i když v zákulisí se začala
odvíjet už dřív.
Činoherní klub vstoupil do pražského a českého divadelního
provozu bez manifestů a deklarací, téměř by se řeklo nahodile. „Písemně
formulovaný program je jistě užitečný počin, ale my jsme se rozhodli, že budeme
střídmí, neboť nechceme nic manifestačně sdělovat i když to, co se později dělo
na našem jevišti, bylo ve své době svým způsobem dost jiné než to, co se dělo v
jiných divadlech,“ uvedl po letech Ladislav Smoček.
V čem spočívala ta odlišnost? „V ostatních divadlech se
většinou klade akcent na působení společenského sytému na lidi. My bychom, i
když to snad zní trochu dogmaticky, chtěli ukazovat opak: že chování lidí
vytváří systém,“ řekl velmi směle na jaře 1965 Ladislav Smoček v rozhovoru pro
Lidovou demokracii.
Stísněný prostor sálu ve Smečkách byl takovému typu divadla
téměř šit na míru. „Malé jeviště necítíme jako nedostatek, ale spíš jako
přednost. Chceme hrát moderní hry o psychologii člověka dnešní doby. Velké
jeviště nepotřebujeme ... hrajeme stále ve velkém detailu... Odpadá nám starost
o překonání rampy, která dělí velké jeviště od velkého hlediště. Chceme, aby
náš divák byl nikoli pozorovatelem, ale tichým účastníkem,“ řekl Jaroslav
Vostrý v den premiéry Pikniku pro Večerní Prahu. A diváci to pochopili. „Na
malém jevišti pracují herci neustále jako pod zvětšovací čočkou, jako v
neustálém velkém detailu, v němž se okamžitě pozná každá povrchnost,“
komentoval první představení na stránkách měsíčníku Plamen Jaroslav Opavský.
Po Pikniku se ještě před divadelními prázdninami pod
hlavičkou Činoherního klubu hrál Pension pro svobodné pány, v režii Jiřího
Krejčíka – tehdy s Josefem Abrhámem, Jiřinou Jiráskovou a Vladimírem Pucholtem
v hlavních rolích. Nebylo to jen nějaké „nouzové nebo zcela utilitární řešení“,
uvedl později Jaroslav Vostrý. „Kromě toho, že hlavní mužské role tu měli dva
herci, se kterými jsme velmi počítali, věděli jsme dost i o Krejčíkově umění
dostat z herců víc, než bylo ve filmu obvyklé.“
Paravan ve Smečkách skončil – publikum neskouslo hříčky J.
R. Picka –, Činoherní klub pokračoval. K režírujícímu dramatiku Smočkovi přibyl
další stálý režisér – Jan Kačer, ale už v první regulérní sezoně 1965/1966 tu
jako hosté režírovali také Jiří Menzel (Machiavelliho Mandragoru) a Evald
Schorm (Dostojevského Zločin a trest v dramatizaci Aleny a Jaroslava Vostrých).
Idealistická představa o volném svazku herců, kteří mají
angažmá v jiných divadlech, brzy ustoupila realitě. „Stálé jádro musí být,“
řekl už v březnu 1966 v jednom rozhovoru Jaroslav Vostrý. „Při účinkování herců
z různých divadel se ukázalo takřka nemožné organizovat zkoušky a představení.“
Divadlo se postupně stávalo „známou firmou“. Získalo svou
značku, přeneseně i fakticky – logo, jehož autorem byl Libor Fára (pro
Činoherní klub vytvořil i řadu skvostných plakátů a podílel se také na mnoha
inscenacích i jako scénograf), divadlo užívá dodnes a váží si ho – ačkoli
taková věrnost nebývá v kraji právě zvykem. Prostoupil ho i genius loci, což ho
– řečeno slovy herečky Niny Divíškové – „dokázalo přenést přes těžká období
mnohokrát, za téměř bleskově se měnících šéfíků, přes strašidelné vyhazovy
vedení: Vostrý, Suchařípa, Kačer, Fischerová, Vyskočil, zákazy, příkazy,
udávačky...“. Díky tomu všemu diváci věděli, že když se vydají do Smeček na
cokoli, najdou tu kvalitní divadlo, kvalitní texty, kvalitní herecké výkony
podpořené kvalitní režií.
Když hned v počátcích, v lednu 1966, rozebíral Sergej
Machonin první představení nového divadla – psal o mimořádně náročných úkolech,
které si Činoherní klub uložil svou myšlenkovou i tvarovou osobitostí.
„Zvládne-li je, má šanci stát se divadlem, které nikdy nebude potřebovat
náboráře.“ Tu šanci Činoherní klub nepropásl.
P.S.:
Bylo by možné vypočítávat inscenace, jmenovat další režiséry
a herce. V jednom článku by to byl pokus marný. Čtenáře, kterého padesátiletá
historie Činoherního klubu zajímá detailněji, rádi odkazujeme ke dvěma
publikacím. První, Činoherní klub 1965-2005 (Činoherní klub a nakladatelství
Brána), vyšla ke čtyřicetiletí divadla, druhá – Činoherní klub 2005-2015
(Činoherní klub a Knižní klub) – k letošním padesátinám. Obě mapují,
vypočítávají, ohlížejí se, bilancují – ve vyváženém poměru slova a obrazu.
www.literarky.cz, pátek 27. únor 2015 - http://literarky.cz/kultura/divadlo/19379-inoherni-klub-50
 |
| Z inscenace Smočkova Pikniku |
