Počátkem května 1999 jsem psal v Hospodářských novinách o výstavě Na jih a o doprovodné publikaci k ní. Obé připravil Josef Kroutvor.
České cesty do Středomoří: za sluncem, mořem, krajinou,
vůněmi, barvami a chutěmi
Nejprve Itálie a trochu i Řecko. Jadran. Později Provence a
Španělsko. A také Egypt, Izrael. Středomoří se proměnilo v tradiční cíl
prázdninových cest za odpočinkem a trochu i za poznáním. Ale zároveň bylo a je
inspirací umělců, jejichž jižní poselství může být výzvou "obyčejným"
poutníkům.
Ivan Matějka
Desetitisíce turistů každým rokem směřují na
"jih". Za teplem, za mořem, za sluncem, za vůněmi a chutěmi. Připadá
nám to až samozřejmé. A přece... to, co nazýváme turistikou, cestovním ruchem,
není starší dvou věků. Ke konci 18. století se cestování pro radost stává
módou, píše kdesi historik a esejista Josef Kroutvor, vzniká turistika, nový
kulturní a společenský fenomén. Angličané objevují Švýcarsko, Itálii a Řecko a
podle jejich vzoru se i ostatní vydávají na cestu. Zlepšuje se doprava a
ubytování v zájezdních hostincích, rozšiřují se služby, vycházejí první
průvodci, píší se cestovní deníky a cestopisy patří k vyhledávané četbě. Začíná
ona slavná "grand tour".
„Rozeklanými alpskými průsmyky s tisícerými nástrahami
divoké přírody putovali již od 18. století básníci, malíři, učenci i
dobrodruzi, aby obdivovali i zažili historicky nejlepší kulturní laboratoř
starého kontinentu,“ píše v úvodu ke katalogu současné výstavy v pražském
Obecním domě, jejímž tématem je právě "cesta na jih", František
Laudát. Užaslý poutník po překonání nástrah velehor mohl obdivovat ruiny
antických chrámů, kostely plné umění, snovou krajinu stejně jako ostře barevný
impresionismus vykouzlený samotnou přírodou. Budoucí průmysl, měnící krajinu i
tradiční zvyky, měl v dobách romantismu zatím nanejvýš nesmělou podobu. Ale
svět se rychle proměňuje vlivem rozvoje techniky, školství, byrokracie,
stavitelství, komunikace, železnice, hospodářství, obchodu - a v neposlední řadě
i cestování. Zlom - jako v mnoha jiných oblastech - přichází mezi válkami, a
zejména pak po druhé z nich. Záliba aristokratů a milovníků umění i exotiky se
stává věcí středních tříd. Rychlost změn je zvyšuje: Poklidná hnízda se
proměňují v rušná letoviska. Dobrodružství ve zvyk. Okouzlení v samozřejmost.
I my jsme měli svoji "grand tour". Opožděnou,
neboť v časech, kdy západní Evropa objevovala pozůstatky antického světa, jsme
my, v procesu národního obrození, hledali sami sebe, svůj jazyk, svoji identitu.
Ale naše malá česká "velká cesta" má své půvaby, svá kouzla prvně
spatřeného, objeveného.
„Světlo. Zas tma... Skalnaté údolí, skrz které se řeka valí,
přes to most... Vlašský zpěv. Sprostý Vlach věděl, že v Čechách hudba panuje...
Celí promoklí... Krásné krajiny. Zříceniny. Zlé krajiny. Nerozuměli nám...
Ponejprv viděli Benátka...“ zapisuje si za své cesty do Itálie v létě 1834
lakonicky Karel Hynek Mácha, jeden z prvních průkopníků české turistiky. „Český
básník se sice nemůže rovnat bohatým Angličanům, cestuje chudě bez prostředků,
ale i tak je Máchův studentský vandr pozoruhodným činem, romantickým gestem a
literární cestou,“ píše Josef Kroutvor.
Česká cesta do Středomoří vedla (vlastně již od středověku)
přes Benátky. Před Máchou tu byl už generálský pobočník Milota Zdislav Polák,
jehož Cesta do Itálie, jeden z prvních českých literárních cestopisů,
otiskovaný na pokračování v letech 1820 až 1822 v časopise Dobroslav se mohla
stát Máchovi inspirací. Ale už před Polákem objevili Benátky i Itálii urození
cestovatelé, mezi nimi například Jan Hasištejnský z Lobkovic, Kryštof Harant z
Polžic a Bezdružic či Bedřich z Donína.
Do Středomoří vedly cesty různých důvodů: studijní (roku
1837 například František Palacký navštěvuje Řím - kvůli pramenům o českých
dějinách uložených ve vatikánských archívech!, klasicistní architekti tu
hledali dokonalost forem), zbožné (až k Svatému hrobu), politické, obchodní, tovaryšské.
Co je však nadmíru cenné, po mnoha z nich zůstává písemné i obrazové svědectví.
Našim cestovatelům odjakživa nechybí dobrá pozorovací
schopnost. Okouzlení se však od druhé poloviny 19. století příliš mísí se
zdravým rozumem, střízlivým úsudkem. Doba si to žádá: „Romantický deník se...
stává věcí veřejnou a společensky sledovanou a hodnocenou. Zpravodaj musí být
pohotový, vtipný, zábavný, obeznámený s historií, kulturou, hospodářskými i
politickými poměry,“ píše Josef Kroutvor.
Příkladem budiž drobná pasáž z velké benátské reportáže Jana
Nerudy z 1864. „Nejprve povzdech: Velký kanál je poetický jen ve světle nočním,
když není vidět spoustu a špínu jeho. Pak na chvíli opět převládne okouzlený
poutník: Lesk vody, krásné obrysy staveb, stejně rozlité světlo měsíce vymazaly
vzpomínky dne, podařilo se mi vepříst se do snů, vmyslit se do toho, že ty
paláce kolem mne ještě žijou, že za okny jejich jsou ještě lidé plní života a
lásky, touhy a blaha. Dostal jsem se pošeptmo do rozechvění sentimentálního a
nahlas do melodií Gounodových. Na závěru plavby se opět vrací střízlivá
věcnost: A když jsme se vrátili, chtěl gondoliere na mně o polovic víc, než
bylo vyjednáno. Nevím, zda hodlal vybírat ve jmenu Benátek za mimořádné
poetické rozechvění, nebo ve jmenu svých uší za můj mimořádný baryton.“
Ten kritický a ironický odstup nám zůstal, okouzlení se však
často někam vytratilo. Turistická praxe, žel, před námi mnohé půvaby míst
skrývá. Nic na tom nezmění, že máme zakoupený program all inclusive. O to
dobrodružnější, zábavnější však může být pokus o průnik k prapodstatě.
Inspirace máme víc než dost. Mapa Středomoří je - v obrazném smyslu - poseta
jmény českých poutníků, kteří tu v různých dobách i v různých koutech a
zákoutích hledali útočiště, zdroj, inspiraci. Objevovali krajiny. Barvy.
Památky. Životní styl. Pohodu.
www.ihned.cz, 7. května 1999, pod šifrou (mat)
