 |
| Seydlův zdobný podpis |
„Prostota, jednoduchost, čistota. Za tu dobu co knihu dělám,
jsem se setkal s různými módami, ale tahle poučka se mi nakonec vždy
vyplatila…“ Tak zněl recept jednoho z nejvýznamnějších knižních úpravců a
ilustrátorů, které novodobý česká knižní kultura měla. Od narození Zdenka
Seydla uplynulo 29. dubna století.
Zdenek Seydl byl všestranným výtvarníkem. Na uměleckou scénu
vstoupil jako malíř a grafik. Ale přestože byl malíř a grafik vynikající,
těžiště jeho tvorby leží v užité grafice, zejména v knižních ilustracích a
úpravách. Osud Seydlova díla je ovšem zároveň názorným příkladem pomíjivosti,
která užitou grafiku pronásleduje. Stará představení jsou zapomenuta,
originální animované filmy dávných let vytlačují hamburgerové prefabrikáty ve
3D, stránky starých knih, na kterých je vytištěna tiráž, povětšinou jen
přelétneme bez zájmu…
A přece je ten Seydlův vklad někde v základech současné
tvorby, pokud jen trochu usiluje být dobrým uměním. Stal se kváskem, kterým je
zaděláváno na novou kvalitu. Neboť, jak v jednom rozhovoru Seydl sám říká:
„Musí se napřed zadělat těsto…“
Česká Wikipedie je v heslech osobností, jež stály u zrodu
moderního tuzemského umění, až nepochopitelně lakonická. V hesle Zdenek Seydl
najdeme pouhé tři příklady typografické práce – a navíc jsou to jen tři různá
vydání jedné a téže knihy. Navzdory této přezíravosti českých „encyklopedistů“,
byl Seydl autorem stovek knižních úprav, často doplněných i jeho ilustracemi.
Všechny se vyznačují nezaměnitelným rukopisem, nespoutanou hravostí. Vycházely
zejména se značkou nakladatelství Československý spisovatel, s nímž Seydl začal
spolupracovat v roce 1949 a v jehož výtvarné redakci posléze působil až do roku
1976, kdy odchází do důchodu.
Básník Ladislav Fikar, který byl po jistý čas také
šéfredaktorem Československého spisovatele a po jistý čas pak i ředitelem
nakladatelství, o Seydlově umění výstižně napsal: „Snad je na pohled schválný.
Provokuje. Přehání, otáčí se, předbíhá, deformuje, je tvrdohlavý, nedbá zákonů.
Vytkněte tisíc hříchů jeho osobitosti; odkáže vás zpátky do dětství, ke
květinám a broukům, k dětem, k listu stromu. A má pravdu.“
Fikar zdaleka není sám, kdo v souvislosti se Seydlovou
tvorbou hovoří o dětství. Výtvarný kritik Miroslav Lamač v drobném tisku z roku
1958 věnovaném Seydlově grafice píše: „Je známo a nesčíslněkrát doloženo, že
dojmy z dětství ovlivňují často velmi silně pozdější tvorbu umělce. U Seydla je
to však ten vzácný případ, že jeho výtvarný názor přímo vyrůstá z vlastních
dětských kreseb. Je sice později mnohostranně rozvinut a kultivován, ale ve své
elementární abecedě zůstal týž. Tato vlastnost souvisí ostatně s určitými,
dodnes dětsky prostými rysy Seydlovy povahy. Má stále okouzlené dětské oči a radost
z veselých pestrobarevných ploch i hravých linií.“
V této souvislosti je dobré připomenout, že už v roce 1929
na Mezinárodní výstavě dětské kresby, uspořádané v pražském Mánesu, tehdy
třináctiletý Zdenek Seydl získal první cenu za své kresby z let 1920 až 1929.
První výtvarné zkušenosti získával u sochaře Karla Pokorného, za něhož se
provdala jeho matka po rozvodu. Byl tu ale také vliv prostředí, které poznával
u táborských prarodičů. Miroslav Lamač připomíná, že Seydl často vzpomínal na
„jejich starosvětský byt s malovaným a intarzovaným nábytkem rustikálního stylu
i na skleník, plný památečných drobností z jarmarků a poutí“.
Pokorný vedl adoptivního syna k tomu, aby se vyučil nějakému
poctivému řemeslu – vždyť sám začínal od píky. A tak se Seydl zprvu rok učil
grafické techniky na Státní grafické škole u Jana Konůpka a pak přešel do učení
v České grafické unii v Praze, kde se za tři roky vyučil typografem – sazečem.
Teprve potom, v letech 1936 až 1941, studoval kresbu a malbu u Františka Kysely
na Uměleckoprůmyslové škole v Praze. Už během studií na UMPRUM se účastnil
výtvarných Salonů na chodbách Burianova Déčka, účastnil se prací na výzdobě
československého pavilonu pro Světovou výstavu v Paříži 1937 v divadle E. F.
Buriana. V roce 1939 spoluzakládal skupinu Sedm v říjnu, blízko měl i ke
Skupině 42. A přesto byl vždy především sám sebou. „Víte, program je leckdy
marná věc,“ řekl v sedmdesátých letech v rozhovoru básníku Jaromíru Pelcovi.
Pozoruhodnou epizodou z bohaté výtvarné činnosti Zdenka
Seydla jsou jeho kresby z května 1945, které dnes uchovává Památník Terezín.
Malíř na nich v bezprostřední zkratce zachytil dramatické děje Pražského
povstání i osvobození. Jejich charakter, jak poznamenává historička umění
Blanka Stehlíková, je dán okolnostmi: „Rychlý pohyb z místa na místo a někdy
nebezpečná situace přiměly umělce k záznamům ve zkratce, soustředěným na to
nejpodstatnější. Nebylo kdy zabývat se kulisou.“
Po druhé světové válce se Seydl dostal i k práci na knihách.
Pro Vilímka například v roce 1946 navrhl obálku ke sci fi povídkám Jaroslava
Antonína Urbana Vesmír se diví – s postavičkou, která má místo hlavy hvězdu.
Pro Borového o rok později upravil Svatební cestu od Jaroslava Seiferta –
jediným výtvarným prvkem přebalu je kromě písma kresba rudých rtů, jakoby otisk
rtěnky.
Ale teprve v Československém spisovateli mohl začít pracovat
koncepčně na vizuální koncepci celých řad a edic. Řídil se tu názorem, který
posléze vyslovil i v rozhovoru s Jaromírem Pelcem: „Knihy jednoho
nakladatelství mají mít svou jasnou tvář, musíte je rozeznat na první pohled od
jiného nakladatelství.“ Grafickými návrhy edic Otázky a názory, Dílna, Edice
ilustrovaných novel, HuSa, Klíč, Hry či několika řad edice Život kolem nás se
zařadil mezi nejpozoruhodnější postavy české knižní kultury druhé poloviny
dvacátého století. Vedle Oldřicha Hlavsy či Jiřího Rathouského.
Svoji snahu předestřít milovníkům knih to nejlepší,
vysvětloval Seydl v příležitostném tisku k zahájení edice Život kolem nás. „Aby
to nakonec dobře dopadlo, vzal jsem v úvahu pouze ty technické výrobní
možnosti, jaké právě jsou po ruce, a chtěl jsem z nich udělat co nejvíce
radosti pro oči, protože nejen mladým autorům, ale současným tématům vůbec je
toho třeba. S jinou chutí jíme jaternici s papíru a s větší chutí s čistého
talíře, proto jsem udělal co nejpěknější talíř – a dobrou chuť!“ Tím „čistým“
talířem byl například oboustranně potištěný přebal malé řady Života kolem nás,
kdy se na rubu objevovaly doplňkové informace o knize a autorovi, které se
nevešly na záložky, někdy ale například i rozhovor či sukus kritických ohlasů,
šlo-li o další vydání.
Pro Seydla-úpravce knih je typická – jak píše typograf a
výtvarný historku Bohuslav Holý, příslušník generace, která přicházela až po té
Seydlově – „klidná typografie knižního bloku, spíše klasická, jen někdy s mírně
funkcionalistickým nádechem, obklopená bohatou, kresebně, barevně a významově
útočnou obálkou nebo přebalem a stejně laděnou vazbou.“
Pozoruhodná byla v tomto směru volná řada malých svazků, v
níž se objevovaly povětšinou knihy moderní české literatury, a která byla
dodatečně (Petrem Babákem) nazvána „bedna“. Jediným vizuálním prvkem jsou tu,
kromě barevných ploch, robustní písmena, nikoli nepodobná šablonovému písmu,
které se začalo používat někdy počátkem průmyslové revoluce na označování beden
s nákladem. Zdalipak by si dnes dovolil nějaký nakladatel tak excentrickou
obálku pro knihu, která vychází ve velkém nákladu?
V knižní úpravě myslel Zdenek Seydl dopředu. „Když grafik
dělá knížku, tak se nemá snažit přizpůsobit ji stylu, který je právě teď módní,
nýbrž se musí snažit vynalézat takovou cestu, která bude moderní za dva roky,
až kniha vyjde. A to chce jak zkušenost, tak i možnost experimentu, a hlavně to
chce upřímnost – nepředstírat, nesnažit se být někdo jiný, kreslit jako někdo
jiný. Barvu očí nelze změnit.“
Vedle knih, které Zdenek Seydl graficky upravoval, je ovšem
také řada knih, které ilustroval. Řada z nich patří stále k vrcholům moderní
české ilustrace. Namátkou připomeňme odeonská vydání La Fontaineových Bajek či
Rabelaisova opulentního díla Gargantua a Pantagruel, Kubínovo Strakatý máslo z
Československého spisovatele či Příběhy, pověsti a pohádky paní Hudby od Anny
Hostomské (vydalo SNDK), v nichž se výrazně projevuje i Seydlova bohatá
zkušenost divadelního výtvarníka.
Jak oslavit Seydlovo výročí? Nejlépe sáhnout do knihovny,
vylovit knihu v jeho úpravě či dokonce některou z jeho autorských knih
(například a zejména Co jsem viděl a slyšel v trávě, něco o něčem a nic o ničem
z roku 1965), polaskat se s ní očima. A není ti taková doma, vydat se za ní do
knihovny či antikvariátu.
P. S. Titulek článku jsem si vypůjčil z názvu výstavy,
kterou uspořádala Galerie Hollar před dvaceti lety. Jeho hravost se k Seydlovi
hodí.
