Poirotovi k narozeninám
Agatha-Christie„Vsadím se, že detektivku napsat nedokážeš.“
Na takovou provokativní výzvu své sestry Margo odpověděla Agatha Christie tím,
že napsala román Záhada na zámku Styles. Rukopis dokončila během roku 1916.
Vdechla v něm život Herculu Poirotovi. Od zrození jednoho z nejslavnějších
detektivů uplynulo tedy letos rovných sto let. I když ke čtenářům se detektivní
debut Agathy Christie dostal až o čtyři roky později.
Dílo anglické autorky si dodnes uchovalo značnou čtenářskou
popularitu. Agatha Christie je značka, která se stále dobře prodává. Totéž
platí pro jméno Hercule Poirot. Extravagantní a poněkud marnivý belgický
detektiv usazený v Anglii, který si zakládá na práci svých šedých buněk
mozkových, se objevil ve třiatřiceti románech a ve víc než padesáti povídkách,
pod nimiž je podepsána Agatha Christie.
Sto let od Poirotova zrození je tedy jistě dobrou záminkou k
novému připomínání. V těchto dnech například Knižní klub, který u nás má práva
na vydávání překladů děl Agathy Christie, uvádí na knižní trh kompletní soubor
poirotovských povídek, který představí i texty u nás zatím neznámé nebo známé v
jiné podobě. Agatha Christie totiž často své povídky, zprvu vydávané
časopisecky, pro následná knižní vydání přepisovala. A aby to nebylo tak
jednoduché, upravovala zvlášť povídky pro knižní vydání v Británii a zvlášť
povídky pro vydání ve Spojených státech. Tak se mohlo také stát, že se v
povídce zcela změnila postava detektiva. Příkladem může být Záhada na regatě,
kterou v knižních souborech vyšetřuje Parker Pyne, ale v původních
časopiseckých verzích je to Hercule Poirot – právě s ním se také setkají
čtenáři povídky v novém českém výboru. Na webových stránkách české Společnosti
Agathy Christie se o souboru poirotovských povídek také dozvídáme, že snahou českého
vydání bylo nabídnout ke srovnání třeba i dvě podobné verze textu, ale majitelé
práv umožnili zahrnout jen Druhý gong, který Christie později rozšířila na
povídku Zrcadlo mrtvého muže. Kvůli délce nebylo možné zařadit ani
Greenshoreskou kratochvíli, kterou v roce 2009 objevil christiovský badatel
John Curran – tu má český čtenář dostupnou ale v souboru Tři slepé myšky
(Knižní klub 2016).
Román, v němž se Hercule Poirot objevil poprvé, Záhada na
zámku Styles, se zatím posledního českého vydání dočkal loni – s novou
grafickou úpravou obálky, která využívá siluetu slavného detektiva, jak nám ji
vsugeroval britský televizní seriál s Davidem Suchetem. V české verzi seriálu
Poirotovi propůjčil svůj hlas herec Jaromír Meduna. Ten nyní také načetl Záhadu
na zámku Styles pro audioknihu, kterou vydala společně vydavatelství Tympanum a
Kristián Entertainment.
Zvukovou podobu získal ale i nový román, jímž poirotovské
dědictví Agathy Christie rozvíjí – na přání dědiců práv – anglická spisovatelka
Sophie Hannahová. Ta už v roce 2014 oživila postavu Poirota v románu Vraždy s
monogramem. Na něj letos navázala knihou Zavřená truhla, kterou v českém
překladu vydal před pár týdny Knižní klub – jen den poté, co kniha vyšla v
anglickém originále. A audioknižní podobu Zavřené truhly vydalo opět
vydavatelství Tympanum, které má na svém kontě i další christiovky – například
povídkovou sbírku Herkulovské úkoly pro Hercula Poirota v interpretaci
Ladislava Freje, romány Vražda Rogera Ackroyda (čte Ladislav Lakomý), Schůzka se
smrtí (Růžena Merunková, Vraždy podle abecedy (Aleš Procházka), Deset malých
černoušků (Vladimír Čech)...
Poirot je také hlavní postavou románu Černá káva, pod nímž
je kromě Agathy Christie podepsán také Charles Osborne. Próza, jejíž český
překlad vydal Knižní klub také letos, vznikla roku 1998 přepisem stejnojmenné
divadelní hry z roku 1930. Australský spisovatel, novinář, herec a divadelní
kritik Osborne takto, se souhlasem dědiců, převedl do prozaické podoby také dvě
další divadelní hry Agathy Christie – Pavučina (1954) a Neočekávaný host (1958,
Osbornova verze vyšla česky letos v Knižním klubu). Kdysi v šedesátých letech,
v doslovu k českému vydání tří divadelních her Agathy Christie v edici Divadlo,
napsal básník Petr Král, že z detektivky na jevišti lze „vytěžit maximum poezie
jedině tím, bude-li ji divadlo hrát co nejkonvenčněji“. Osbornovy přepisy jsou
právě takovými konvenčními „adaptacemi“, které rozehrávají dramatický text na
jevišti naší fantazie s minimem přidaných atrakcí.
Žádné komentáře:
Okomentovat