„Navrhování tvarů a vzorů kvalitního lisovaného skla
užitkového vyžaduje nejen dokonalého umělce, ale i znalce výroby lisovaného
skla,“ napsal v roce 1957 František Kotšmíd v publikaci Výroba lisovaného skla.
Obě podmínky v sobě vrchovatě spojoval František Pečený
(1920-1977), sklářský výtvarník spojený zejména se sklárnou v západočeské
Heřmanově Huti, kde po třicet let zastával roli podnikového výtvarníka a
návrháře. Jeho tvorba, kterou právě představuje Západočeské muzeum v Plzni, je
názornou ukázkou toho, jak vysokou výtvarnou úroveň mělo české sklo od
čtyřicátých do sedmdesátých let. Sériově vyráběné skleněné artefakty – vázy,
mísy, popelníky, sklenice, zkrátka sklo stolní i dekorativní - vystavené v
plzeňském muzeu vyvolávají u návštěvního staršího data narození jistě zvláštní
nostalgický pocit, neboť si je pamatují z každodenního setkání. Tenkostěnné
sklenice s rozličnými barevnými vzory, které navrhoval počátkem sedmdesátých
let, měla snad každá domácnost v Československu.
Pochopitelně část vystaveného skla je spojena s dobovou
estetikou, ale část dobu svého vzniku přesahuje a směřuje k nadčasově
dokonalému tvaru. Taková je například trojboká souprava z roku 1955,
vystavovaná později na světové výstavě EXPO v Bruselu (1958) či na reprezentativní
výstavě československého skla v Moskvě (1959), dodnes okouzlující svou
dokonalou jednoduchostí, dodnes inspirativní.
Později se v tvorbě Františka Pečeného prosazují organické
tvary, ale také třeba inspirace op artem. Nutkavé hledání dokonalého tvaru
představuje na výstavě množství kreseb, které se dochovaly v umělcově
pozůstalosti – kresby v náčrtnících, skicářích, ale i na útržcích nepotištěných
okrajů novin. Vše, co Pečenému kolovalo myslí, muselo být zaznamenáno tužkou,
perem, uhlem. Žádné superdokonalé počítačové vizualizace, vše poctivá práce
rukou – uhrančivá právě ve své drobné nepřesnosti.
Souběžně s pracovními náčrty vznikaly i četné kresby a
dokonce i obrazy na volné náměty, které jsou nyní vystaveny poprvé. Ženské
postavy, z nichž pak Pečený dokázal vyabstrahovat dekor skleněného artefaktu,
kresby s historizujícími i náboženskými motivy, krajiny, zátiší. Dokonalou
kresbu vidíme i na ukázkách nejranější tvorby Františka Pečeného, kterými jsou malované
porcelánové vázy z roku 1946, kdy tento absolvent odborné sklářské školy v
Železném Brodu a pražské Uměleckoprůmyslové školy krátce působil v Rudolfově
huti v Dubí u Teplic.
Výstava jde ovšem dál za rámec životaběhu jednoho
výtvarníka, který navzdory vysoké kvalitě svého díla, zůstává fakticky skryt v anonymitě
– tak jak to u spojení umění a průmyslové výroby zhusta bylo a stále je. Skrze
dílo Františka Pečeného i skrze ukázky z tvorby několika jeho kolegů,
pracujících pro sklárnu v Heřmanově Huti (Františka Zemka, Václava Hanuše,
Miloše Filipa, Jiřího Žoužely, Vladislava Urbana či Františka Víznera) ožívá celá jedna bohatá kapitola českého uměleckého
designu.
I proto by si výstava zasloužila být představena také jinde, v jiných galeriích či muzeích.
A snad dojde
i na monografii, na níž pracuje správce pozůstalosti Františka Pečeného,
plzeňský výtvarný kritik a literát, spoluautor výstavy Pavel Hejduk. Je nutné z proudu
času lovit podobné osobnosti, než budou zcela zasuty.
František Pečený a
Heřmanova Huť. Autoři: Pavel Hejduk a Jan Mergl. Západočeské muzeum v Plzni,
hlavní budova muzea, výstavní sál 1. Do 18. února 2018.
Žádné komentáře:
Okomentovat