čtvrtek 22. února 2018

Bernard Minier: Nejsem Martin Servaz



Bernard Minier 
FOTO: © Bruno Levy / http://bernard-minier.com



Bernard Minier překvapil francouzské čtenáře i kritiku v roce 2011 detektivním románem Mráz. Opožděný, a možná proto vyzrálý debut získal několik cen, zejména významné ocenění Prix Polar, udělované na festivalu detektivní literatury v Cognacu. Následovaly romány Kruh a Mráz, opět s kriminalistou Martinem Servazem - i s jeho temným protihráčem Julianem Hirtmannem. Série si získala pozornost i zahraničních vydavatelů. U nás Minierovy knihy začalo vydávat nakladatelství XYZ ve výborných překladech Jiřího Žáka. 
Na sklonku podzimu roku 2015 přijel Bernard Minier i do Prahy. Tehdy s ním vznikl následující rozhovor. Od té doby se pár věcí změnilo - česky mezi tím vyšel i román, jímž si autor odskočil od svého hrdiny do Ameriky (Zkurvený příběh) a série o Servazovi se dočkala čtvrtého dílu, nazvaného Nuit/ Noc. A ten právě v těchto dnech vydává v překladu opět XYZ (ukázku si můžete přečíst na https://ctenarknih.blogspot.cz/2018/02/bernard-minier-noc.html).





Máte rád Mahlera?
Mahlera poslouchám. I když na něj nejsem specialista. Poslouchají ho obě klíčové postavy románu Mráz, a ty ho naučily poslouchat i mne. Dokonce mne to přivedlo na odborná kolokvia, kde vystupovali lidé, kteří Gustava Mahlera znají do poslední noty. Chtěl jsem skrze hudbu charakterizovat postavy. Tím jsem se vyhnul tomu, abych musel některé věci kolem nich do detailu vysvětlovat.

Proč Mahler?
Když se podíváte na Martina Servaze, je to muž na rozhraní dvou období, na rozhraní Francie moderní a Francie tradiční. Nemá rád moderní technologie, na rozdíl od svých spolupracovníků. Také Mahler byl osobností na rozhraní dvou hudebních věků, mezi romantismem a modernou. Hodně lidí Mahlera zná, ale málokdo ho poslouchá. Martin Servaz není intelektuální snob, ale člověk erudovaný, proto i tato volba hudby, kterou poslouchá.

Mahlera má v oblibě ovšem nejen Martin Servaz, ale i Julian Hirtmann, tedy postava veskrze negativní. Lze tuto dvojí oblibu Mahlera chápat jako symbol nejednoznačnosti lidské povahy?
Hirtmann je stejně jako Servaz spíše produktem tradiční Francie, člověkem velmi kultivovaným. Můžeme ho chápat jako negativního dvojníka Martina Servaze. A obliba stejné hudby vytváří mezi oběma muži zvláštní vztah.

Julian Hirtman je bývalý prokurátor, muž, který by měl dohlížet na chod společenského řádu. Přesto si osobuje právo stát nad řádem. Vnímám ho jako ztělesnění zneužívání moci.
Hlavním tématem Mrazu je zneužívání moci. A neztělesňuje to jen Hirtmann, ale i vrchní sestra Lisa Ferneyová, která ovládá pacienty a lékaře, či naopak magnát Èrik Lombard, který nemá žádné skrupule. Jak říkal André Maurois: Moc se definuje způsobem, jakým je možné ji zneužít. Jinak řečeno, kdo má skutečnou moc, ten ji bude i zneužívat.

Máme tedy vnímat moderní detektivky či kriminální prózy jako novodobou formu společensko kritického románu?
Ano. Ale asi nejvýraznější to ve Francii bylo v sedmdesátých letech, kdy vzniklo hnutí neo-detektivky (francouzsky „néo-polar“), které usilovalo o skutečně politicky angažovanou literaturu. Dnes, přinejmenším ve Francii, nemáme ekvivalent takové politicky vyhraněné literatury. Ale i autor detektivek, který v prvním plánu nemá společenské zacílení, nutně ve svých knihách situaci společnosti odráží, protože žánr jako takový bez toho nemůže fungovat. Jak říká váš Ivan Klíma (Bernard Menier tu parafrázuje slova knihy rozhovorů, které s Klímou vedl Philip Roth, a v níž si pečlivě zvýrazňoval celé pasáže – poznámka im), spisovatel tu není od toho, aby dělal resumé politické reality, ale i když mluví o intimní zkušenosti do hloubky a upřímně, stejně se dostane ke společenské rovině. Literatura nemá zapotřebí popisovat politickou realitu, ale dělá to spontánně a přirozeně – a v první řadě je to případ právě detektivní literatury.

Vy využíváte ke společenským komentářům Martina Servaze a jeho střety s realitou. A není to právě lichotivý obraz Francie, který z toho vychází.
Snažím se to nepřehánět, i když ve Francii máme v současné době hodně problémů. Myslím si však, že detektivka jako taková je románem krize. Vezměte si třeba komisaře Wallandera. Obraz Švédska v detektivkách Heninga Mankella také není právě lichotivý a přitom Švédsko určitě nepatří k zemím, kde by se žilo špatně.

Mankell si od „svého“ Wallandera udržuje odstup. A také, když známe Mankellovy politické názory a srovnáme je s Wallanderovými, vidíme velký rozdíl. Nakolik se vy identifikujete s Martinem Servazem?
Flaubert říkal: Paní Bovaryová, to jsem já. Já říkám: Nejsem Martin Servaz. Což nevylučuje, že v některých momentech nemám k Martinu Servazovi blízko: týká se to zejména jeho nelásky k moderním technologiím, k sociálním sítím a jejich dopadu. Ale nesouhlasím s Martinem Servazem ve všem. A v Martinu Servazovi není o nic víc ze mne než v jiných postavách mých románů.

Ve vašem druhém románu Kruh se v úvahách Martina Servaze objevuje věta: Francouzské věznice jsou plné nevinných. Je to opravdu se spravedlností ve Francii tak špatné?
Ano. Když si srovnáte rozpočet resortu spravedlnosti, je to opravdu směšná částka, která není hodna země moderní demokracie. Francouzské věznice jsou ve své většině v katastrofálním stavu, soudců a pracovníků justice je málo, jsou totálně zavaleni prací, potýkají se se stovkami spisů. Problém justice je jedním z nejožehavějších problémů současné Francie. Stav resortu spravedlnosti vůbec neodpovídá požadavkům moderního státu. Však také nefunkčnost francouzského justičního systému je častým terčem kritiky evropských institucí.

Ve svých románech se nevyhýbáte obrazům brutality. Některé scény by před deseti dvaceti léty působily až skandálně. Nebojíte se procesu, v němž se literatura stále více brutalizuje?
Mezi francouzskými autory detektivek najdeme řadu těch, kteří jsou daleko brutálnější, a dokonce se v násilí vyžívají. V mých románech je sice několik brutálních scén, ale není jich ve srovnání s jinými moc. Proč tam jsou? Když se potkáte s násilím, nutně vás musí šokovat. Rozhodně ale netoužím po estetizaci násilí. Naopak chci, aby čtenář měl problém číst takové scény. Soudím, že jedině takovým způsobem má být násilí zobrazováno. Mou cestou není zbytečné násilí, násilí pro násilí.

Přiznám se, že český čtenář současnou francouzskou detektivku příliš nezná. Známe spíše klasické detektivky – Simenona, Leo Maleta, Japrisota, z novějších snad ještě Freda Vargrase. Ze současné produkce jste jednou z mála výjimek.
Ve Francii nastal boom detektivek, žánru se věnuje řada autorů, nakladatelství si žádají nové tituly. Ale to je asi celosvětový trend. Minulý rok vyšlo ve Francii přibližně 1 800 detektivních knih. Při takovém množství ale hrozí nebezpečí, že moc detektivek zabije detektivku.

Vy jste letos sérii se Servazem přerušil a vydal jste knihu, která se dokonce ani neodehrává ve Francii, ale ve Spojených státech. Co vás k tomu vedlo? A vrátíte se k Servazovi?
Vrátím. Ale strávil jsem s Martinem Servazem pět let, napsal jsem o něm tři knihy. Psal jsem sedm dní v týdnu a skoro 365 dnů v roce. A stejně jako v manželství občas přijde chvíle, kdy potřebujete dělat věci odděleně. Takže jsem si odskočil napsat svůj malý americký román.

... taková malá nevěra...
Přesně tak. Ale mezitím jsme se smířili.

Za letošní román jste byl přirovnán dokonce ke Stephenu Kingovi.
Je to velký kompliment. Ale myslím, že je to typický příklad novinářského přehánění.

Takže vás to netěší?
Stephena Kinga obdivuji. Je to velký spisovatel, a nedoceněný. Má velkou představivost, ale i představivost stylistickou, a to je pro mne definice skutečného spisovatele. Takže mne srovnání s ním velmi těší.

Sledujete, co píší vaši francouzští kolegové, kteří se věnují stejnému žánru?
Trochu, ale především čtu mnoho knih, které s detektivkami nemají nic společného. Například Bohumila Hrabala (a vyloví z batohu Hrabalovu knihu ve francouzštině – poznámka im). Ale znám také autory, kteří čtou jen detektivky, a nic jiného. Mám však dojem, že když budete číst jen detektivky, žánr vás pohltí natolik, že se odtrhnete od reality.

Prý jste si už v sedmi letech řekl, že musíte být spisovatel?
V první třídě nám paní učitelka při suplování četla Robinsona Crusoa. Bylo to úžasné, zázračné odpoledne. Byl jsem úplně hypnotizován. Myslím, že právě tehdy se zrodilo mé spisovatelské nadání. Ale věřte člověku, který si vymýšlí příběhy. Spisovatelská paměť je ošidná.

První knihu jste ale vydal poměrně pozdě.
V padesáti letech.

Co jste dělal tu dobu mezitím?
Psal jsem od svých deseti let. Ale dlouhá léta jsem odmítal podniknout nějaký pokus vydat své texty. Spíše bych je nejraději všechny spálil. Jako Kafka. Měl jsem však štěstí, že svého Maxe Broda jsem potkal ještě za svého života. Byl to jeden starší, zkušený pán. Jsem mu velmi vděčný. Díky němu jsem se vzdal skrupulí.

Změnil se s rostoucí popularitou váš život?
Ano, můj život už nemá nic společného se životem, který jsem vedl, než vyšel Mráz. Za ty čtyři roky jsem bydel ve více hotelech a nalétal více kilometrů letadlem než za předchozích padesát let. Ale právě těch padesát let „normálního“ života mi umožňuje uchovávat si od popularity odstup.


Ve vašich knihách hrají důležitou roli Pyreneje, v nichž jste prožil dětství. Má tu být vznešená příroda protiváhou k podivnému světu lidí?
Zasněžené údolí mi spíše posloužilo jako mikrokosmos, v němž jsem své postavy izoloval od zbytku světa a mohl s nimi manipulovat po svém. Stejně tak to učinil Melville s posádkou lodi Pequod v Bílé velrybě nebo Agatha Christie, když uzavřela postavy Deseti malých černoušků na malém ostrově. Napětí pak vzrůstá daleko rychleji.
(...)

Žádné komentáře:

Okomentovat