Byl největší ve své době. Měl být na věčné časy. Ale načasování bylo nešťastné. Byl odhalen příliš pozdě. A rychle zmizel. I když v jistém smyslu je přítomen stále. Stalinův pomník nad Prahou. Okolnostem jeho vzniku a zničení je věnována nová kniha z uměleckého nakladatelství Arbor vitae.
Je asi příznačné, že bizarní historii Stalinova pomníku v
Praze, musel odvyprávět někdo, kdo má odstup. Hana Píchová odešla z
Československa v roce 1979 a dnes působí jako profesorka literární
komparatistiky na University of North Carolina v Chapel Hill. I proto se k nám
její studie dostává v překladu z angličtiny. Je to práce, která se obrací nejen
k obecné historii, ale i k historii umělecké a literární, práce v mnoha
ohledech průkopnická.
Téma Stalinova pomníku se pochopitelně objevuje i v jiných
publikacích, ale Hana Píchová ho pojednala v zatím nebývalé šíři. Umně si
poradila i s nedostatkem archivních dokumentů, ať už těch, které by
zaznamenávaly vznik pomníku (provázený odklady, průtahy a obtížemi; k odhalení
nakonec došlo 1. května 1955, tedy v čase, kdy už bylo zřejmé, že Stalinova
sláva bledla), tak těch které by vypovídaly více o jeho demolici na podzim 1962
(v chvatu, utajeně a bez jasné představy, jak místo dál využívat). Ve
svědectvích bezprostředních účastníků našla autorka pak třeba i pravdě více
podobný obraz tragické smrti sochaře Otakara Švece. Díky všem vzpomínkám a
osobním postřehům „nabyl pomník jasnějších obrysů a příběh o něm se obohatil o
novou interpretační úroveň“, poznamenává Hana Píchová. A pokud jde o samotného
sochaře, soudí, že si Švec nezaslouží, aby se na něj zapomínalo – naopak by si
už konečně zasloužil odbornou studii. Jedinou prací, která mu byla věnována,
zůstává však stále monografie Petra Wittlicha z roku 1959, která se z mnoha
příčin nemohla sochařovu lidskému i uměleckému osudu plně věnovat.
Podnětem ke vzniku rozsáhlé studie, která nenese jen rysy
uměleckohistorické, ale i společenskokritické, se stal rozhovor autorky se
sochařem Josefem Klimešem. Toho dnes známe jako autora jedinečných betonových
plastik, které vznikly ve spolupráci s architektem Filsakem (Rovnováha na
Barrandovském mostě či Křídlo na hotelu President). Jako student Akademie
výtvarných umění vypomáhal (podobně jako třeba Hugo Demartini) při vzniku Stalinova
pomníku, byl tedy schopen popsat pracovní atmosféru jaká na Letné panovala.
Navíc, pořídil řadu fotografií demolice – i přesto, že jakákoli dokumentace
byla zakázána. Snímky z Klimešova osobního archivu představují důležitou část
obrazové složky knihy, jejíž celek je třeba označit za jedinečný. Klimešova
„trpělivá vysvětlování“ technických aspektů stavby i následné demolice autorce
umožnila pochopit, „jak obrovské úsilí bylo vloženo do tohoto – i přes
politickou symboliku – tak výjimečného díla“.
Ve studii Hany Píchové má důležité místo i literatura,
beletrie. Až již jde o dobově podmíněné vytváření převážně básnických „pomníků“
sovětského generalissima (Nezval, Kohout, Šiktanc...) nebo o literární obrazy
vzniku a pádů monumentální sochy na Letné. Ty se pak snoubí se spekulacemi a
mýty, v nichž si nutně libovala veřejnost, neboť pro ni představovaly klíč k
vysvětlení nepochopitelného a tajemného kolem projektu Stalinova monumentu.
„Řada spisovatelů čerpala při psaní svých vlastních smyšlených ztvárnění nejen
z oficiálních prohlášení, která byla očividně v rozporu s realitou, nýbrž právě
z těchto mýtů, rozmanitých záhad, absurdit a bizarních událostí s pomníkem
spojených. Jejich fikční svědectví, reagující nejprve na pomník a později
rozvíjející i téma jeho uprázdněného soklu, jsou jediným kontinuálním
zachycením dějin pomníku,“ míní Hana Píchová. A tak tu má své místo Hrabalova
povídka Zrada zrcadel (té je dokonce věnována samostatná kapitola) či romány
Kavárna Slavia od Oty Filipa nebo Nuda v Čechách od Alexandra Klimenta. V těch
všech vrhá generalissimova socha přízračný stín na město, které se jí chtělo
pyšnit. Samostatnou pasáž věnuje Hana Píchová „příspěvku Milana Kundery ke
kultu osobnosti“ v básnické sbírce Člověk, zahrada širá. Pod slupkou ortodoxnosti
odkrývá autorův osobní konflikt s ideologií, již tehdy podporoval.
Překvapivé jsou zmínky o u nás prakticky neznámém a
nepřipomínaném románu Elzy Trioletové La Monument z roku 1957 – mimochodem,
Hana Píchová poznamenává, že když Trioletová v roce 1962 navštívila Prahu,
překvapilo ji, že Stalinův pomník není ani zdaleka tak ohavný, jako socha,
kterou stvořil její románový hrdina. „Kvádry šedého betonu – dlouhé a rovné,
postava na přídi – Stalin.“ Pomník spisovatelce připomínal „loď plující na moři“.
I po mnoha desetiletích zůstává nad českou metropolí obří
sokl sochy, která měla předčit všechny ostatní. „Nedořešený prostor představuje
pro Čechy i nadále problém a opakovaně nastoluje otázku, jak někdejší pomník
uchovat v kulturní a historické paměti,“ říká Hana Píchová. Její kniha je
bezesporu jednou z dobrých odpovědí. A je i podnětem k diskusi o tragikomickém
nakládání s pomníky obecně.
Hana Píchová: Případ
Stalin. Historická a literární studie Stalinova pomníku v Praze. Arbor vitae.
160 stran, 89 fotografií, ISBN 978-80-7467-066-4.
Ivan Matějka
(Literární noviny, www.literarky.cz – 19. února 2015)
Žádné komentáře:
Okomentovat