Gottland 2

V roce 2011, už v Literárních novinách, píšu o další knize Mariusze Szczygiela, která byla přeložena do češtiny pod názvem Udělej si ráj:

Zemský ráj to napohled, zpíváme o své zemi v národní hymně. Polský reportér Mariusz Szczygieł soudí, že zatímco v jiných hymnách světa se jde, kráčí, pochoduje, dobývá a nese prapor, v české hymně… „se pravděpodobně leží“. Je to logické. „Co jiného se také dá dělat v ráji?“

Polská literární reportáž je pojmem. Celý svět zná Hannu Krallovou či Ryszarda Kapuścińského, abych jmenoval ty nejproslulejší ze zakladatelské generace. Po nich ovšem přišli další. Přinejmenším v evropských literárních salonech dnes už dobře zní jméno Mariusz Szczygieł, což je pokračovatel tradice, která se rodila v šedesátých letech. A oficiální, bruselská Evropa dala jedné jeho knize dokonce čestný titul Evropská kniha roku. Doma, v Polsku, se proslavil mimo jiné reportáží o onanii. A také televizní show nazvanou Na jakékoli téma. Pracuje ve varšavském listě Gazeta Wyborcza, v jeho pozoruhodné reportážní příloze Duży Format (založil také školu pro reportéry a knihkupectví s reportážní literaturou).
Kupodivu Szczygieła známe i my, čeští čtenáři, povětšinou tak blahosklonně přehlížející literaturu našich nejbližších sousedů. Známe ho díky knize, kterou napsal o nás, o naší historii, o našich modlách a zatracencích, o našich radostech i traumatech. Po úspěšném Gottlandu vydávají nyní pražské domy Dokořán a Jaroslava Jiskrová - Máj v českém překladu další Szczygiełovu knihu – Udělej si ráj. Zrcadlo je opět natočeno naším směrem. Odraz světla ovšem víc míří k současnosti.
"...kniha, kterou držíš v ruce, je knihou o Češích, psanou vyloženě pro Poláky.
Na rozdíl od Gottlandu, který vyprávěl o době mezi lety 1882 až 2003, je kniha Udělej si ráj především o Češích současných. Napsal jsem ji, protože jsem chtěl vyprávět o národu, který si vytvořil kulturu jako antidepresivum.
Pokud naši dobu – jak tvrdí Michel Houellebecq – nejlépe charakterizuje slovo „pochmurnost“, pak právě Češi dovedou tuto pochmurnost impozantním způsobem odstranit ze zorného pole.
Udělej si ráj je mimo jiné vyprávěním o tom, co mě fascinovalo v české kultuře. O smíchu jako masce. Někdy masce tragické bezradnosti."
Tak píše Szczygieł v textu, jímž pro české čtenáře nahradil původní úvod z originálního vydání. A cituje v něm i z reakcí, které mu adresovali čtenáři polští: „Knihu Udělej si ráj jsem vzala do ruky s nadšením, protože jsem si myslela, že to bude pokračování Gottlandu, ale nad každou další kapitolou jsem byla čím dál tím udivenější a nakonec jsem si myslela, že líčíte neznámý kmen z nějaké daleké pevniny a jeho podivné zvyky. Už nechci být Češkou. Ten krásný stereotyp jste mi zbořil. Až budete psát další knihu, tak bych prosila takovou, abych zase chtěla být Češkou.“ (Agata Maliszewska) „Být Čech, žít v Čechách, to je teď jistě přáním většiny Vašich čtenářů.“ (Někdo, kdo se podepsal jako Ingatormelin.) „Právě jsem dočetl Udělej si ráj a je mi smutno. Obraz Česka je tu mnohem dramatičtější než v Gottlandu, ačkoli ani tam nebylo veselo. Protože to všechno u nich vůbec není veselé. Stejně jako zoufalství jejich ironie.“ (Jerzy Marek) „Musím se Vám přiznat, že na mě silně zapůsobilo zejména posledních třicet stran knihy, kapitola Nikdo tu netrpí rád. Ode dneška se mentálně cítím jako Čech. Skvělé, opravdu skvělé!!!“ (Wojciech Majka, Krakov) „Četl jsem Vaši nejnovější knihu o nešťastných Češích, o tom ubohém českém národu. Zrovna dnes kapitolu Nikdo tu netrpí rád. Chvílemi se mě zmocňoval hluboký smutek.“ (Tomasz Włodarczyk) „Každá věta o Češích stojí v této knize za úsměv.“ (Asia) „Dočetl jsem to. Úžasný národ!“ (Aleksander z Gdaňsku)Atd. Atd. Tak nás vidí sousedé ze severu díky obrazu, který zprostředkovává Mariusz Szczygieł.
A jak se na stránkách knihy uvidíme my sami? Mohu sloužit zatím jen vlastním dojmem. Někdy jsem byl na rozpacích, zda žiju opravdu ve stejné zemi, jakou popisuje polský reportér. Někdy jsem byl udivený (žiju opravdu ve stejné zemi, jakou Szczygieł navštívil?), někdy nadšený, někdy po právu zahanbený (naším zápecnictvím, sklonem k „pohodičce“, který autor dokáže přesně vystihnout, stejně jako faktem, že okrádání turistů se, přinejmenším v centru Prahy, stalo průmyslovým odvětvím), někdy po právu hrdý. A celkový verdikt? Zaplať pánbůh za takovou knihu, která nás přinutí nad sebou samými přemýšlet.
Když už jsem vzal jméno Boží... V té knize se hodně mluví o Bohu. Není to Gott (z Gottlandu), ale skutečný Bůh. Autor je příslušníkem národa, jenž se svému okolí jeví jako rigidně katolický, s Bohem jako neochvějnou jistotou. Ostatně v jedné z drobných kapitolek, jimiž dodává svému textu příjemného rytmu, o tom sám píše: Je nejvyšší čas, aby Poláci učinili něco pro dobro této knihy. Copak bych mohl nevěřit v Boha? Na to se studenti Polské školy reportáže ptali mladých Poláků, kteří vstoupili do pravicově katolické strany Právo a spravedlnost (květen 2010): „Kdysi kdosi řekl, že největší muka prožívá ateista, když pociťuje vděčnost, ale nemá komu poděkovat.“ „Život bez víry v Boha je život osamělý a prázdný, jako bys neměla útroby, jako bys byla hladová, ale nikdy se nemohla najíst dosyta. Tak podle mého názoru vypadá život bez víry.“ „Víra může člověka uchránit před negativními důsledky civilizace.“ „Nedostatek Boha je nedostatkem cíle.“ „Nedovedu si představit život bez Boha. Jsem přesvědčen, že člověk, který žije bez Boha, trne hrůzou. Z toho, co se stane po smrti, i z toho, jaký je jeho život.“
Poláci si tedy nutně musí klást otázku Jak se žije těm Čechům, kteří platí za nejateističtější národ v Evropě, bez Boha. A Szczygieł odpovědi na takovou otázku věnuje podstatnou část textů z knihy. Nezajímají ho ovšem doktríny, teze, všeobjímající pravdy či sociologické průměrování. Zajímá ho život, zajímají ho lidé. A tak ukazuje české země bez víry, pochybovačné, i ty s vírou skálopevnou. Nepronáší sám soudy, nekloní se (přinejmenším ve svých textech) na jednu či druhou stranu. To podle něho není posláním reportéra. Ostatně, jak řekl v rozhovoru pro brněnský měsíčník Host, nesouladní jsou v jeho představách i potencionální čtenáři jeho „českých“ knížek: „... vždy si představuji, že mě bude číst hodně nábožensky založený (přinejmenším napohled) sympatizant pravicové katolické strany Právo a spravedlnost, a také mladý levicový intelektuál, který se v Polsku necítí dobře, protože tady každá kostelní věž vrhá na lidi stín.“ Ve stejném rozhovoru ovšem prohlásí, že chce do Polska ( jemuž se už sám jako reportér nevěnuje) „přivést... vítr z Česka a trochu to Polsko provětrat“. Na jiném místě pak mluví i o ohlasech svých českých reportáží v Evropě: „Šéfredaktor italského deníku La Repubblica mi řekl, že koupí všechno, co o těch bezbožných Češích napíšu. Možná že zbožné Itálii by vítr českého ateismu také prospěl.“ Soudí totiž (stále ještě na stránkách Hosta), že „nevíra v Boha vede k větší víře v člověka... Člověk musí nalézt sílu sám v sobě. To je veliký úkol. A znám hodně Čechů, kteří si s ním poradili.“
V rozhovoru, který s ním vedla publicistka a básnířka Agnieszka Wolny­Hamkałová, Szczygieł zdůrazňuje hlavní rysy reportáže: „Jak Krallová, tak Kapuściński vždycky zdůrazňují, že reportér má chápat. To je jeho hlavní úkol. Nehodnotit, nekopat, nevynášet rozsudky, neospravedlňovat, chraň pánbůh, ale porozumět. Proč se člověk chová tak a ne jinak?“
Nezávislý, nezatížený pohled reportéra Szczygieła se hodně blíží pohledu spisovatele Pavla Kohouta, který se knihou také mihne, aby odpověděl na jednu jedinou otázku: „K jedné otázce se bude hodit jedna minerálka,“ řekl Pavel Kohout, když jsme usedli ke stolku. „Tak jaká je to otázka?“ „Kde se ve vás bere shovívavost?“ „Jak to myslíte?“ „Je známo, že jste ve spisech StB našel jména 263 lidí, i vašich přátel, kteří vás udávali. Vy a vaše žena jste se rozhodli tato jména nezveřejnit a nijak se těm lidem nemstít. Kde se ve vás ta shovívavost bere?“ „Jsem spisovatel,“ odpověděl Pavel Kohout bez rozmýšlení. „To má nějaký význam?“ „Spisovatel musí vidět nejen skutek člověka, o kterém píše. Spisovatel musí vidět život toho člověka dvacet let předtím a dvacet let potom. Musí vidět jeho předky, dědečka a babičku, rodiče, děti, vnuky a pravnuky. Musí ho vidět před jeho narozením i po smrti. Pak všechno pochopí.“
Na rozdíl od Gottlandu nabízí Udělej si ráj pestřejší skrumáž postav. Nejsou to tentokrát ikony dějin, jedno zda skutečné nebo pouze domnělé a vnucené, ale povětšinou stále žijící osoby. A povětšinou osoby s pověstí provokatérů – i když jejich provokativnost není vždy srovnatelná. A tak se tu pěkně pospolu scházejí Egon Bondy, Jan Saudek, David Černý, Jan Cempírek (alias Lan Pham Thi), Ladislav „Denis“ Verecký, Halina Pawlowská, Karel Teige. Snad jediným „bezproblémovým“ hrdinou je tu překladatelka z polštiny Helena Teigová­Stachová, které věnoval samostatnou kapitolu. Překladatelčin byt v přízemí jedné předválečné dejvické vily považuje za „za své místo v Česku“. Ale nebyla to jen úcta k elegantní dámě, která má významné místo v česko­polských kulturních vztazích (a navíc je překladatelkou jeho knih), jež autora vedla ke vzniku textu. Osud Heleny Teigové je nadmíru zajímavý, a to je právě to, co Szczygiela zajímá.
Nad Gottlandem mnozí čeští čtenáři pronášeli zhruba tento soud: Nedočetl jsem se tu nic, co bych neznal, ale je to podáno tak, že jsem nemohl knihu odložit.
Ve stylu tkví nesporný půvab Szczygiełových textů. Přinášejí nám svědectví o literární či publicistické tradici moderního Polska, kterou bychom měli možná lépe poznat. I sám autor je si toho vědom, když v rozhovoru pro Host říká: „Vyprávím jiným způsobem. Stojím v protikladu k upovídanosti, ukecanosti, rozbředlosti, s nimiž se čtenář u vás často setkává. Bavím se formou, a i to se možná líbí.“ Opravdu, ani jeden text z knihy Udělej si ráj, se nepodobá jinému. Ta kniha neaspiruje na to být nějakým bedekrem po české kultuře a nátuře. „Není objektivní,“ nechal se o ní dokonce slyšet autor v rozhovoru pro Polský rozhlas. Ale jaká kniha by mohla být objektivní? Snad statistická ročenka, ale i ta jistě s výhradami. Reportáž do této kategorie nepatří. „Dobrá reportáž by měla být o tom, o čem je, ale ještě o něčem víc. Měla by mít přidanou hodnotu. To je těžký úkol, protože autor fikcí si může vymyslet, co je mu libo. Kdežto tady musí být pravda vyprávěná jako příběh,“ říká Mariusz Szczygieł.
Jsou tedy přinejmenším dva důvody, proč si Szczygiełovu další knihu přečíst, i pokud jsou nám všechna fakta v knize sesbíraná důvěrně známa – netuctová forma a poselství, které autor shrnul do závěrečné věty svého úvodu: „...i když si myslíš, že víš, co jsem tu napsal, přečti si tuto knihu, abys pochopil, proč v Polácích vzbuzuješ tak extremní názory.“
Udělej si ráj, ve mně však vzbuzuje stejnou otázku, jakou jsem si kdysi kladl nad Gottlandem: „Mohla by u nás vzniknout podobně zaujatá, vnímavá a originální kniha o Polsku?“

Mariusz Szczygieł: Udělej si ráj. Dokořán, Jaroslava Jiskrová – Máj, 224 str., 265 Kč, ISBN 978­80­7363­343­1

P. S. - Mariusz Szczygiel v rozhovoru pro Gazetu Wyborczu.

Co vás tak přitahuje na Češích? 

Tak to vám vyjmenuju popořádku, prosím: 1911 – v Praze vyrostl první kubistický dům na světě. Projektoval ho český architekt. 1918 – prvním prezidentem nezávislého Československa se stává filozof. 1919 – napadá ho, že mladý stát potřebuje velké umění, a přikazuje nakoupit v Paříži impresionisty, aby se měli občané na co dívat. 1920 – český malíř vymýšlí nejmodernější slovo první poloviny dvacátého století. Jeho bratr je proslaví ve své hře uváděné na celém glóbu. Je to slovo robot. 1932 – na filmovém plátně se poprvé v dějinách světa objevuje nahá žena. Kde? U českého režiséra!