V roce 2007 u nás vyšla první kniha polského reportéra a publicisty Mariusze Szczygieła. Posléze se stala nejen polským a českým, ale i světovým bestsellerem. Psal jsem o ní v Hospodářských novinách, kde jsem tou dobou vedl přílohu Víkend HN a kulturní rubriku:
Pohled přes plot k nejbližšímu sousedovi nemusí být vzrušující
jen pro toho, kdo se dívá, ale i pro toho, kdo je pozorován. Polský reportér
Mariusz Szczygieł ze svých textů o České republice složil celou knihu -
Gottland, a věřte, že je zajímavá nejen pro Poláky (kteří ji dokonce nominovali
na jednu z nejprestižnějších polských literárních cen - Niké), ale i pro Čechy.
Na jejích stránkách nahlédneme do zrcadla, které bychom si sami neuměli
nastavit. Neboť, řečeno s autorem: "Gottland - to je země smutku, hororu i
grotesky. Pokud se někdo domnívá, že vylíčím Čechy a Československo jako zemi
nějakých žertéřů - je na omylu. Ukazuji jiný obraz, také pravdivý."
Není to dozajista obraz úplný, vyčerpávající všechny podoby
české reality. Ale o to se ani autor nepokouší. Klíčové je ono sousloví
"také pravdivý". Snaží se alespoň zdálky nahlédnout až na práh toho,
co považuje za pravdu o objektu svého zájmu. Ovšem s vědomím, že pravda je cosi
velmi ošidného. Například jedna z aktérek Szczygiełových reportáží Lenka
Procházková, dcera známého spisovatele a sama spisovatelka, říká: "Pravda
je to, co jsme prožili, a ne to, co nám jednou po letech o tom někdo
řekne."
I navzdory tomu Szczygieł shledává střípky dávných časů,
které - ať chceme nebo nechceme - ovlivňují dnešek. Protože dávné příběhy,
které zdánlivě už skončily, si dál žijí svým životem. Jako mýtus, pověst,
legenda. A takové Gottland vypráví - hlavními aktéry tu jsou například Tomáš
Baťa, Lída Baarová, tvůrci i bořitelé Stalinova pomníku na Letné, zejména
sochař Otakar Švec a pyrotechnik Jiří Příhoda, Marta Kubišová, Helena
Vondráčková, Jan Procházka, Eduard Kirchberger, který se později stal
spisovatelem Karlem Fabiánem... Chytlavá jména, chytlavé peripetie osudů.
Většinou ty příběhy známe, alespoň z náznaku, Szczygieł nám je ovšem vypráví
jinak, nově, skrze netušené či skryté detaily a souvislosti. Nevyhledává přitom
senzaci, nenechá se svést povrchním zdáním.
Szczygiełovy texty jsou příznakem něčeho, co musí zaujmout
každého čtenáře, který náhodou zalistuje polskými tištěnými médii, týdeníky
nebo přílohami velkých deníků, respektive těmi seriózními, kvalitními. Tady se
pěstují žánry, které v českých médiích (včetně těch, jež se zaklínají
seriózností) už zacházejí na úbytě, pokud ovšem kdy nějaké vážnější místo vůbec
měly. Například literární reportáže, spojující faktografický obraz reality s
působivou, vybroušenou stylistickou formou. Dokonce lze mluvit i o jakési
polské reportážní škole, k jejímž největším postavám patřili bezesporu Ryszard
Kapuścinski či Hanna Krallová, kteří nakonec byli spíše literáty než reportéry.
Szczygieł patří k pokračovatelům této tradice. I s těmi literárními ambicemi. V
jednom z rozhovorů se přiznává, že - podobně jako Milan Kundera - každý svůj
text matematicky, precizně naplánuje. Jako by vytvářel mýtus, pověst.
"Češi v Szczygiełově knize jsou vzrušující národ. Čteme
jednotlivé příběhy a začínáme se cítit jako oni," napsal jeden z polských
recenzentů. Gottland je bezesporu dokladem, že nás Poláci mají rádi. Mohla by u
nás vzniknout podobně zaujatá, vnímavá a originální kniha o Polsku?
Mariusz Szczygieł: Gottland. Z polštiny přeložila Helena
Stachová. Dokořán & Jaroslava Jiskrová - Máj, Praha 2007.
HN.IHNED.CZ 2.11.2007 – Ivan Matějka
Žádné komentáře:
Okomentovat