A Mariusz Szczygieł do třetice. Opět Literární noviny, opět
rok 2011.
Prádelna hotelu U Bašty v dolnoslezské Złotoryji byla dobrou
reportérskou školou. Malý Mariusz Szczygieł, který sem docházel každé odpoledne
za matkou a tetami, se tu naučil poslouchat. Sice praví, že „naslouchat je
jednoduché“ („Stačí neohrnovat nos, že něčí život není takový, jak bychom
chtěli.“), že psát je daleko těžší – ale jedno bez druhé-ho nejde. Tedy, pokud
chcete psát tak, aby druzí měli chuť to číst (čímž se reportérský trojúhelník
uzavře). Šest textů, které knížka „dámských příběhů“ obsáhla, vyšlo původně v
jedné z příloh varšavského listu Gazeta Wyborcza. (Popravdě, takové přílohy, v
nichž by měl pravidelný prostor reportážní žánr, u nás deníky už nemají – i
proto skomírá česká reportáž na úbytě.) Jsou to texty o zvláštních „libůstkách“
– odtud název celé knihy. Dámy se tu ocitají v rozličných rolích – jako objekt
„libůstky“. Jednostranná sázka na ženy není náhodná. „Jak známo, mají toho ženy
na srdci víc než muži,“ říká v úvodu knihy. A připojuje jeden velmi lakonický a
zároveň velmi výstižný postřeh o zákrutech lidské povahy, který vyslechl právě
od ženy (herečky Zofie Czerwińské): „Nejlepší místo pro stan je vždycky o
kousek dál.“ Odtud reportér odvíjí i stručnou charakteristiku knihy: „Některé
reportáže z tohoto svazečku jsou o stanu, který nestál na správném místě.
Některé naopak ostanu postaveném na chvíli ně-kde, kde to bylo nejhezčí.“ Ty
komorní příběhy žen jsou zdánlivě všední, někdy až banální. Vždyť co je
zajímavého na tom, že si dvě paní, které spolu studovaly, dvaapadesát let den
co den píší dopisy? Co je tak zajímavého na tom, že Janina Turková, žena v
domácnosti, matka tří dětí, si od roku 1943 do roku 2000, tedy po pětasedmdesát
let, zaznamenávala sebemenší detaily svého nepříliš vzrušivého života? A co
může být zajímavého na soupisu jmen, který reportér čirou náhodou nalezne pod
kavárenským stolkem? Zkušený reportér ovšem banalitu dokáže proměnit v
neobvyklý, překvapující a tajuplný příběh, v němž nalézáme dřeň života,
po-znání, jak málo umíme chápat jiné, jak málo umíme naslouchat jiným. České
vydání Libůstky se od polského originálu jedním textem liší. Rozhovor s
Izabellou Skrybant-Dziewiątkowskou, zpěvačkou Tercetu Egzotycznego, patrně
nejstarší hudební skupiny v Polsku, která nepřetržitě vystupuje od roku 1963,
byl přece jen vzdálený tuzemské zkušenosti spolskou kulturou. Nahradil ho text
Zavazadla paní K. o herečce Idě Kaminské, která vytvořila hlavní ženskou roli v
oskarovém československém filmu Obchod na korze. Szczygieł vněm nejvýrazněji
překračuje hranici každodenních dějin k tzv. velkým dějinám. Ale i paní Ida
patří k ženám, které mají své „libůstky“: věrna rodinné tradici po léta
provozovala ryze židovské divadlo, které po jistý čas bylo dokonce jediné mimo
Izrael, jež financoval stát. Knihy Gottland a Udělej si ráj byly – přes zjevné
mistrovství svého autora – atraktivní zejména proto, že ukazovaly, jak se
můžeme jevit světu. Libůstku by čtenář měl ovšem ocenit zejména jako čirou
ukázku po léta šlechtěného, u nás však stále málo známého umění polské
reportáže.
Ivan MATĚJKA
Mariusz Szczygieł: Libůstka. Dámské příběhy. Překlad
Helena Stachová
Jaroslava Jiskrová Máj/ Dokořán
200 str., 225 Kč, ISBN 978-80-7363-372-1
Žádné komentáře:
Okomentovat